Po pečlivé analýze programového prohlášení, důkladném prostudování návrhu státního rozpočtu na rok 2011 a po prvních exekutivních opatřeních kabinetu premiéra Petra Nečase je třeba konstatovat: tato vláda je docela normálně nudná. Ne, že by s takovým Pavlem Drobilem nebo Radkem Johnem nebyla občas docela sranda, ale dva snaživí recesisti to nezachrání.
Už dva měsíce před námi defiluje sestava smrtelně vážných mužů středního a staršího věku, kteří se tváří, jako by jim právě Japonci vybombardovali Pearl Harbor a oni mají čtyři roky na to zachránit svět před katastrofou.
Nežádám po Miroslavu Kalouskovi, aby se choval podle proslulého receptu Ronalda Reagana „o státní dluh nemám starost, je už dost velký na to, aby se o sebe postaral sám“. Jen už je prostě unavující poslouchat dokola jediný zvuk, který zní ze všech ministerstev: škrt, škrt, škrt.
Má to ovšem pár háčků: nemá tento kabinet rozpočtových supermanů mezi sebou náhodou několik expertů, kteří se na jaře 2006, v době předvolební rozpustilosti, podíleli na rozpočtové zabíjačce, která dodnes zatěžuje sociální systém? Kdopak nám to tenkrát pózoval na billboardech s těhotnou figurantkou a chlubil se tím, že zajistil „více peněz maminkám“ na rodičovském příspěvku? Nejspíš nějaký lidovec.
Ale hlavně – dramatická gesta do politiky patří, problém však je, když zůstává jen u nich.
Nečasova vláda nepřevzala moc uprostřed války, ale v době relativního všeobecného dostatku a bezpečí, což je vzhledem k dějinám této země docela luxus. Rozpočet sice není v nejlepší kondici, ale také pořád nejsme v Aténách a receptů, jak se s tím vypořádat, existuje už na světě celkem dost, i když jsou spojeny se dvěma nejnepříjemnějšími vzkazy, jaké může politik vyslat svým voličům: některým z vás snížíme dávky a některým zase zvedneme daně. Což jsou možná lidé ochotni na nějaký čas i přijmout, ale za podmínky, že se před nimi zjeví nějaký viditelný cíl, naděje, že někdy bude taky líp. Heslo „nezadlužená budoucnost“ funguje chvíli, ale pak začne vzbuzovat otázky: a jaká jiná než jen „nezadlužená“ na nás vlastně čeká? Kam se tato země civilizačně posune, jak budou fungovat její úřady, jaké by měly být její školy, kam vlastně celá směřuje?
Možná to i Nečasův tým ve svých plánech napsáno někde měl. Ale pak to radši škrtl.
(texty z blogu Jindřicha Šídla publikuje pravidelně týdeník Respekt)
