Ještě by k trojici státníků vinících z války na Kavkaze výhradně gruzínského prezidenta Saakašviliho bylo možné přidat komunisty a antiamerikanisty provinčního formátu. Tím by výčet podobně smýšlejících víceméně skončil. Naprostá většina demokratických politiků je přesvědčena, že i když si Saakašvili měl zbrklou reakci na ruské provokace odpustit, hlavní vinu na gruzínské válce nese Putinova neoimperiální politika.
Kubánskému přitakání ruské agresi se není co divit, sovětští i nynější vládci Kremlu byli a jsou stálými protektory „ostrova svobody“. Ani slovenský prorusky orientovaný premiér Fico zjevně po příčinách konfliktu v Gruzii příliš nepátral, stačila mu pochvala z Moskvy a naděje, že kohoutky východních energovodů zůstanou otevřené. Podobně by snad bylo možné vysvětlit postoj prezidenta Václava Klause, který navíc usiluje o pověst světového státníka. Nevyšel-li mu pokus „umravňovat“ Západ v otázce Iráku a Kosova, snaží se prorazit „východní cestou“, ovšem nikoliv nabádáním k větší mravnosti, ale naopak vyjadřováním sympatií k renesanci silové strategie velmocenské politiky. V Klausově pojetí úspěchu za každou cenu nehraje čistota použitých prostředků podstatnější roli, není-li ji možné uplatnit selektivně a účelově.
Václav Klaus měl samozřejmě pravdu, když kritizoval „humanitární bombardování“ Jugoslávie a jednostranné vyhlášení samostatnosti Kosova, protože tím došlo k flagrantnímu porušení mezinárodního práva. Částečnou pravdu má i nyní, říká-li, že „odtržením Kosova získalo Rusko silné ospravedlnění pro svou akci“. Pandořina skříňka otevřená na Balkáně jen vydala svůj jedovatý obsah i na Kavkaze. V obou případech šlo o svévolnou agresi silnějšího proti slabšímu. Ale brojil-li Klaus proti kosovskému separatismu na úkor Srbska pod protektorátem Západu, proč mu nevadí jihoosetinský a abcházský separatismus na úkor Gruzie pod protektorátem Ruska? Kdyby byl skutečně objektivním arbitrem politické etiky, musel by měřit oběma stranám stejně. Protože tak nečiní, je jeho záměr jiný; morální kritéria ve svých soudech používá výběrově hlavně za účelem posílení vlastní popularity, kterou si tak udržuje na podivuhodné výši.
Vyznat se v myšlenkových pochodech Václava Klause jistě není jednoduché. Vyjadřuje-li se teď tvrdě a nespravedlivě o svém gruzínském protějšku, připomíná to jeho předprezidentskou aroganci a snahu převálcovat každého, kdo se vůči němu ocitá ve slabší pozici. Jen zdánlivě to kontrastuje s jeho umanutou snahou o originalitu, jíž se stylizuje do pozice „sám proti všem“. Zdá se, že to má dobře spočítané, protože ví, že si jako hlava státu může dovolit takřka cokoliv, dokáže-li dát dohromady několik argumentů na svou obhajobu. Ale v případě odsouzení Gruzie ani nepokládá za nutné tuto svou „superioritu“ doložit něčím konkrétním. Stačí mu prosté prohlášení, že „v zodpovědnosti za vyvolání války“ je role gruzínských představitelů „neoddiskutovatelná a evidentně fatální“, aniž by alespoň vzal v úvahu, že se na konfliktu podílejí nejméně dvě strany.
Jak připomněl ministr zahraničí Karel Schwarzenberg, prezident Klaus opomenul odpovědnost ruské strany, přičemž nelze uvěřit, že by neměl informace o letitých i bezprostředních příčinách ozbrojeného střetu v Gruzii. Mohl se snadno informovat např. o tom, že Rusové nad rámec svého mandátu „mírotvorců“ rozdávali Osetincům a Abcházcům ruské pasy a tím z nich dělali „ruské občany“. Že tak prováděli tichou anexi cizího území, aby mohli prohlašovat, že ruské občany mají právo chránit „drtivou silou“ kdekoliv na světě. Pro prezidenta Klause jistě nebylo obtížné zjistit, že už v červenci Rusko provedlo rozsáhlé provokační manévry u hranic Gruzie, že počátkem srpna ruští povstalci vyhodili do povětří nákladní auto s gruzínskými policisty a napadli gruzínské vesnice. Klaus mohl vědět, že jihoosetinská administrativa uzavřela cestu z gruzínských enkláv do Cchinvali a mohl se informovat i o tom, že gruzínskému zásahu bezprostředně předcházel masivní pohyb ruských jednotek Rokským tunelem, spojujícím Rusko s Jižní Osetií. Prezident také nepochybně ví, jak se Putinovo Rusko zachovalo k separatistům v Čečensku, kde zabilo desetitisíce obyvatel a hlavní město srovnalo se zemí. Proč tedy z pozice hlavy státu tyto skutečnosti ignoruje?
