Bylo kolem jedné po půlnoci. Vyšli jsme s přáteli na terasu našeho oblíbeného baru Amalgam hned u hlavního bruselského náměstí, když se zpoza rohu vynořilo ozbrojené vojenské komando. V tu chvíli nebylo jediného z nás, kdo by si při pohledu na automatickou zbraň s prstem na spoušti nevybavil útoky ze 13. listopadu v Paříži. Podívali jsme se na sebe a nevěděli, co dělat.
Klidné, přesto napjaté tváře vojáků naznačovaly, že je důvod obávat se nejhoršího, ale že nechtějí zatím vyvolávat paniku. Centrum se začalo plnit obrněnými transportéry přivážejícími nové a nové vojáky. To už nám bylo jasné, že tradiční čtvrteční pivo bude lepší odmávat. Po cestě pěšky domů jsem si uvědomila, že město začíná připomínat válečnou zónu. Ulice byly liduprázdné a jen čas od času projel obrněný transportér. Napětí by se dalo krájet. Média přinesla jedinou zprávu – obávaný Salah Abdeslam byl spatřen v centru Bruselu a může být velmi nebezpečný. Od té doby věci nabraly rychlý spád.
Druhého dne úřady vyhlásily nejvyšší pohotovostní režim, město zaznamenalo několik oznámení o výbušninách v budovách nebo parkujících autech, v metru i na ulicích byl cítit strach. V sobotu zavřela většina obchodů, barů i klubů, rušily se koncerty, přestala jezdit veřejná doprava. Napětí vyvrcholilo v neděli, kdy policie obklíčila centrum města včetně baru, kde se scházíme, vyzvala nás, abychom nevycházeli, a provedla obří zátah s cílem zajistit zbraně, výbušniny a hlavně Saleha.
Po ukončení doktorského studia na Masarykově univerzitě v Brně v roce 2014 se přestěhovala do Bruselu, kde pracuje jako výzkumná pracovnice na Katolické univerzitě Louvain v oboru molekulární a buněčné biologie.
Nepovedlo se. V pondělí proto zůstalo město i nadále ochrnuté, všechny podzemní stanice zavřené, centrum vylidněné. Zůstala jsem tedy doma. V úterý už se ale nejen mezi mými přáteli začaly ozývat silné hlasy, že lidé nechtějí měnit svůj styl života a nechtějí se nechat omezovat, a to ani v případě teroristické hrozby. Na protest po vzoru Paříže zveřejňovali fotky z barů, sociální sítě zaplavily vtipy o jednotlivých teroristech a turistická selfie s vojáky v centru města. My vyrazili s kolegy do práce na univerzitu.
Asi jako na vše jiné, i na podobnou hrozbu si člověk časem zvykne. Obavy z teroru tak v Bruselu vystřídal humor nebo stěžování si u piva, co je kde špatně. Vojáci přestali budit strach a stali se vítanou atrakcí a centrem pozornosti nejen mnoha kolemjdoucích slečen. Belgičané jdou v posledních dnech ve francouzských stopách a svorně teroristům vzkazují: „Nás nezastrašíte! Náš způsob života si vzít nenecháme! Bezpečnost nesmí omezovat naši svobodu“. Mám po tom všem pocit, že jsme teď na sebe s kolegy a přáteli hodnější, milejší a upřímnější a s hrozbou nebezpečí si o to víc snažíme užít každý den. Doufám, že nám to vydrží.
