Praha – Doma je tam, kde mám postel a sporák, říká jedna z protagonistek pilotního dílu zamýšlené dokumentární série České kořeny. Představit chce české emigranty, kteří se dobrovolně nedobrovolně „přesadili“ do jiné země, než v níž se narodili. První a zatím jediný natočený dokument, který vznikl ve Švédsku, promítali jeho tvůrci tento týden v rámci besedního cyklu Hovory bez hranic v pražské městské knihovně. A hranice jsou tím, s čím se „vykořenění“ lidé ve svém životě často potýkali – ať už se skutečnými hranicemi, nebo bariérami, které museli překonat sami v sobě i ke svému okolí a naopak, okolí k nim.
S myšlenkou na dokumentární sérii přišel Tom Kubák (autor námětu, kameraman a střihač). „Jezdím po světě a často jsem narazil na české stopy, které mi přišly zajímavé. Chtěl jsem spojit cestopis se zachycením osudů českých krajanů,“ vysvětlil, odkud vzešel první podnět. Spolupracovnice pro realizaci svého nápadu našel v Martině Fialkové z Mezinárodního českého klubu a novinářce Veronice Hollerové. Jejich první filmová cesta vedla do Švédska.
Generace z izolace
V dokumentu zaznamenali výpovědi osmi českých rodin, prostor věnovali i představení míst, kde žijí – tak trochu ke škodě snímku. Cestopisné vsuvky zbytečně ukrajují ze stopáže čas pro zajímavější pohled do života českých emigrantů a jejich dětí, které se už narodily a vyrostly ve Švédsku.
Mladší generace, která může svůj domov svobodně opouštět a zase se do něho vracet a která vyrostla ve společnosti založené na docela jiných pravidlech, nabízí zajímavou konfrontaci v pohledu na svět. „Mladá generace nezažila takovou izolaci jako my, nepotřebují se tak družit,“ povzdechne si například v dokumentu předseda českého spolku ve Švédsku.
Všichni oslovení emigranti sice zapustili své kořeny v nové zemi, někteří z nich velmi úspěšně, zároveň si ale pěstovali „to své vepřo knedlo zelo“, jak říká jeden z nich, které jim připomínalo Československo. A lhostejno, zda jejich emigraci předcházelo několik let v jáchymovských dolech za protistátní činnost nebo „jen“ nepovolení plachtařského výcviku.
Kartáček na zuby
Nejčastější pojítka s českými kořeny jsou dvě – jídlo a řeč, protože čeština, jak trefně poznamenávají, pro ně emigrací přestala být stejnou samozřejmostí jako kartáček na zuby. Všichni doma mluví s dětmi česky, udržují kontakty se svými krajany a snaží se, aby jejich kořeny poznali i Švédové – ať už přes literaturu, hudbu, nebo tradice. A ovšem – i kuchyň.
„I v tom jídle je češství. Když člověk servíruje knedlíky, tak vlastně propaguje českou kulturu,“ tvrdí svérázná historička Blanka Karlsson. Není jediná, kdo pátral po švédských obchodech, aby našel potraviny, které by mohly nahradit ty české, především chleba, nasládlá chuť toho švédského prý připomíná spíš vánočku.
Podobně zapletené zůstávají i české kořeny osmi emigrantů. Příliš obšírný záběr témat rozhovorů nedovoluje poznat je tak podrobně, jak by si možná divák přál. Je ale jasné, že domovy, i když už dvacet let neodděleny hranicí, mají všichni protagonisté dokumentu dva. I výrok ze začátku tohoto článku má totiž druhou část: Doma je tam, kde je moje postel a sporák, v Česku je moje abstraktní doma.
České kořeny ve Švédsku budou mít po pražské premiéře ještě moravskou na jaře tohoto roku a v květnu pak i švédskou. Promítat by se měly také na některém filmovém festivalu, v krajanských spolcích ve Švédsku a tvůrci jednají i o nabídce dokumentu České televizi a ministerstvu zahraničí. Zůstat by nemělo jen u jednoho dílu, autoři by rádi zmapovali české kořeny také v dalších zemích.
