Písně, kterým v půli šedesátých let propůjčila hlas, mohou s odstupem půl století fungovat jako soundtrack jedné éry. Svižné swingové melodie i romantické duety v čele s Ach, ta láska nebeská patří do zlatého fondu českých rádií a z Evy Pilarové vytváří jednu z výrazných tváří tuzemské populární hudby uplynulého půlstoletí. Nezaměnitelná interpretka slaví 9. srpna osmdesáté narozeniny.
Nestává se často, aby nejvýraznější autoři tuzemské literatury skládali hold tvářím populární hudby. V šedesátých letech, kdy Československo i díky politickému tání zažívalo hudební, filmový i literární boom, tato slova ovšem neplatí. A neplatí tím spíš, že jednotlivá umělecká odvětví svedla mnohdy fúzovat, především v okruhu tvůrců z divadel malých forem.
Eva Pilarová, která patřila k nejvýraznějším pěveckým hlasům své generace, proto mohla v téže době slyšet slova chvály i od milovníka jazzové kultury a jednoho z nejvýraznějších poválečných spisovatelů Josefa Škvoreckého.
„Povýšila interpretaci moderní písničky do oblasti uměleckého projevu a položila tak prvou překážku do cesty pěveckému primitivismu a diletantství v tomto žánru,“ prohlásil o ní v osmašedesátém roce. „Pokládám ji za naši první jazzovou zpěvačku.“ A aby svůj obdiv ještě posílil, překřtil hvězdu divadel Semafor a Rokoko na Evu FitzPilarovou – s odkazem na americkou legendu Ellu Fitzgeraldovou.
Není divu. Zlatá šedesátá představovala pro brněnskou rodačku a milovnici swingu nejbohatší etapu její hudební kariéry.
Pochod operou
Příjmení, které interpretku proslavilo, získala až svým prvním sňatkem. Narodila se jako Eva Bojanovská a k hudbě měla blízko od nejútlejšího dětství. V šesti letech nastoupila do hudební školy, kde se vedle teorie a sborového zpěvu učila hrát na klavír, čtyři roky nato zazpívala své první sólo a další čtyři roky patřila mezi členy dětského rozhlasového sboru, se kterým natočila i svou první nahrávku. Tehdy šlo ještě o lidovku.
Dívčí snění o konzervatoři zamítla matka a mladá interpretka proto odmaturovala na vyšší hospodářské škole. Jestli může jít na Janáčkovu akademii múzických umění, už se ale neptala. Pro studium operního zpěvu měla navíc předpoklady – tvárný hlas s rozsahem tří oktáv – a sama později uváděla, že jí škola vštípila schopnost zpívat „přirozeně a přitom kultivovaně“.
Ozvuky klasické hudby se pak v jejím repertoáru opakovaně objevovaly i v dalších desetiletích; nazpívala Schubertovu Ave Maria, vystupovala i s variací Mozartova Tureckého pochodu a písní inspirovanou Čardášem, nejslavnější hudební kompozicí italského skladatele Vittorio Montiho.
Na JAMU přitom vydržela sotva dva roky. Už během studia hostovala v divadle Večerní Brno, nahrávala pro brněnský rozhlas a jak později sama vzpomínala, opera je sice „nádherná záležitost“, jenže si uvědomila, že na ni „působí úplně jiná muzika“. Tou byl jazz, swing a americké spirituály, které se do Československa dostaly už po druhé světové válce a v době dílčího uvolnění druhé poloviny padesátých let pronikaly i do domácí hudební produkce.
Na Semaforu zelená
V dubnu 1960 odjela do Prahy na schůzku za svým přítelem kontrabasistou Milanem Pilarem, který působil v Semaforu, zřejmě nejvýraznější líhni nových kulturních (a především hudebních) možností, a ten přivedl zpěvačku do své domovské scény na konkurz. Spíš mimochodem.
„Na jevišti byli dva pánové. Jeden seděl u piána, druhý stál vedle něho a říkal něco třetímu pánovi, který byl v hledišti,“ vracela se Pilarová později k okamžiku, kdy poprvé viděla hudebníka Jiřího Šlitra, textaře Jiřího Suchého a zpěváka Waldemara Matušku.
Její semaforské angažmá sice nebylo dlouhé, do divadla nastoupila na podzim 1960 a scénu kvůli účinkování v Rokoku už po dvou letech opustila (ve čtyřiašedesátém roce se ještě na jednu sezonu vrátila), i tato krátká perioda ale představovala mimořádně produktivní čas a položila základy zpěvaččina zlatého fondu.
Hrála a zpívala v představeních Nocturné, Zuzana je sama doma, Dobře placená procházka a dočkala se první samostatné gramofonové nahrávky: coververze amerického hitu Elvise Presleyho Don’t Be Cruel, kterou jako Co je to láska do češtiny přetextoval Jiří Suchý. Současně pak nazpívala trojici duetů, které se dnes dají považovat za soundtrack své doby:
S Karlem Gottem v muzikálu Kdyby tisíc klarinetů varovala, že Je nebezpečné dotýkat se hvězd.
S Waldemarem Matuškou nazpívala romantické vyznání Ach, ta láska nebeská.
A s týmž interpretem (už v angažmá u Darka Vostřela v Rokoku) spojila hlas v druhé milostné písni Tam za vodou v rákosí.
Semaforskou spolupráci zúročila ve druhé půli dekády i před filmovou kamerou. Vedle Klarinetů účinkovala v hořké kabaretní grotesce Zločin v šantánu, na které se vedle Suchého a Šlitra podílel i zmiňovaný Josef Škvorecký. Jiří Menzel snímek natočil v roce 1968, do děje už metaforách promlouvá sovětská okupace a Pilarová pro film nazpívala jednu ze svých nejvýraznějších písní, civilní a apolitickou pobídku Poklad.
Rekviem
Současně sklízela ovace na festivalech populární hudby. Prvním zahraničním úspěchem byla v roce 1962 zlatá medaile a titul nejlepší zpěvačky tanečních písní na Světovém festivalu demokratické mládeže a studentstva v Helsinkách.
V roce 1967 získala na mezinárodním festivalu v Magdeburku Cenu publika za interpretaci a Velkou cenu si odvezla z festivalu v polských Sopotech, kde vystupovala s dramatickou interpretací písně Bohuslava Ondráčka a Jana Schneidera Rekviem.
V téže době se Pilarová vedle Marty Kubišové a Heleny Vondráčkové řadila mezi nejsledovanější dobové interpretky, o čemž svědčí i vítězství v anketě populární hudby Zlatý slavík (1964, 1967 a 1971). Sama ovšem toto uznání nikdy nevnímala sentimentálně.
„Člověk musí zažít několik až životních tragédií, aby zjistil, že jeden nebo deset Slavíků není v životě to nejdůležitější,“ prohlásila před časem v jednom z rozhovorů pro Českou televizi. Totéž období totiž zpěvačce přineslo i násobné životní turbulence.
Ve dvaašedesátém roce se její muž nevrátil ze zájezdu divadla Spejbla a Hurvínka do západního Německa a svou ženu nechal v Praze i s novorozeným synem. Od roku 1964 spolupracovala se zpěvákem Jaromírem Mayerem (nazpívali mimo jiné duet Rozhoupej zvony) a v prosinci 1968 se za něho provdala, po dvou letech se ale i její druhé manželství rozpadlo.
Kvůli emigraci prvního muže měla komplikovanější přístup před západní publikum než její pěvečtí kolegové v čele s Karlem Gottem a jejími nejčastějšími hudebními destinacemi tak byl Sovětský svaz a Kuba.
„Pohoda a šťastný život“
Zpěvaččina kariéra, která zářila v šedesátých letech, s proměnou kulturních i politických poměrů po srpnu 1968 ztrácela na lesku a sama Pilarová později připouštěla, že pro ni sedmdesátá a polovina osmdesátých let znamenala jistý profesní útlum. „V životě to tak chodí – jednou jsi dole, jednou nahoře,“ hodnotila své profesní sinusoidy.
V roce 1977 se navíc přidalo sporné politické angažmá. Po vzniku lidskoprávního provolání Charta 77 zahájil normalizační režim prezidenta Gustáva Husáka propagandistickou ofenzivu, jejíž součástí bylo i prohlášení skladatelů, zpěváků a textařů.
V pražském Divadle hudby se sešli skladatelé, textaři, hudebníci a zpěváci, aby „manifestovali“ svůj souhlas s Provoláním, aby „ještě hodnotnější tvorbou a krásnějšími melodiemi přispívali k pohodě a šťastnému životu v naší vlasti“, jak se pravilo v prohlášení, které přečetla právě Pilarová.
Po pádu komunismu se ovšem nijak nebránila pokoře a omluvám. Svůj krok vysvětlovala prostým strachem o kariéru. „Brala jsem to nejen jako ponížení, ale jako bezmocnost spojenou se zbabělostí,“ podotkla v rozhovoru pro Mladou frontu DNES. „Samozřejmě jsem věděla, co podepisuji, když jsem prohlášení četla. A věděli to všichni.“
Twist. Oliver Twist
V nových poměrech poznamenaly zpěvaččin život zdravotní komplikace; lékaři jí v devadesátých letech diagnostikovali rakovinu s tíživým výhledem pouhého půldruhého roku života. Pilarové se ale zhoubné onemocnění podařilo porazit a sama dodnes říká, že nejen díky medicíně, ale i léčitelům a modlení. „Šla jsem do kostela a vymodlila jsem se z toho,“ vzpomínala na sdělení diagnózy v pořadu Třináctá komnata. „Když jsem odcházela, věděla jsem, že to dopadne dobře.“
Dobře to dopadlo i po profesní stránce. Žena, která za zpěváky přísahala věrnost komunismu, už v devadesátém roce zazpívala na plzeňských oslavách osvobození americkou armádou. V roce 2009 převzala od prezidenta Václava Klause státní vyznamenání Za zásluhy (v tomtéž roce je s podstatně hlasitějšími kontroverzemi obdržel i Karel Gott) a pro svůj nesporný hudební talent se dočkala uznání i na místě, které je spjaté spíše s předrevoluční kulturní alternativou; z trutnovského rockového festivalu přezdívaného český Woodstock odjížděla s korunou coby královna přehlídky.
Popularizátorka swingové hudby a hlas uvolněné mladé kultury počátku šedesátých let se pak na přelomu tisíciletí dočkala uznání i od nejmladší generace, když se jeden z jejích nejvýraznějších hitů objevil ve stylizovaném muzikálu Rebelové.
Rozmarné vyznání lásky k hlavnímu hrdinovi klasického románu Charlese Dickense Pilarová nazpívala hned v několika verzích, díky slovní hříčce textaře Rostislava Černého navíc obeznámenou část publika dodnes rozptyluje zaměňováním literární postavy s dobovým dynamickým tancem.
Vstupní textový povzdech „Raději jsem neměla ten román číst“ se proto dá i zpochybnit. Je dobře, že Olivera Twista četla. A že o něm svým posluchačům zazpívala.
