Praha - Nad jeho čtveráckým úsměvem vzdychaly ondulované slečny první republiky. Miláček prvorepublikových salonů, „roztomilý člověk“ Hugo Haas okouzloval vtipným nadhledem a sebeironií. Na plátně stvořil svůj vlastní originální styl. "Byl prostředníkem výborné zábavy a dobráckého výsměchu zatuchlému maloměšťáctví," řekla o něm Olga Scheinpflugová. Byl jednou z největších hvězd české meziválečné kinematografie a jeho mile humorné polohy později vystřídaly vážnější dramatické role. V nich se tehdy jako jediný český herec prosadil i v Hollywoodu, když ho kvůli židovskému původu vyhodili z Národního divadla. Hugo Haas se narodil 18. února 1901.
Roztomilý člověk Hugo Haas
Vysoký, černovlasý a černooký, s laskavým výrazem, hrával tatíky i milovníky, inteligenty i ušlechtilé boháče. Ve filmech bral na sebe spoustu vnějších podob a účesů, vousy i oblečením měnil vzhled. Dialogy si upravoval, přidával k nim vlastní promluvy a postavu modeloval podle svého. Jeho nejmilejším místem byly kavárny a bary. Chodil tam ráno, dopoledne i večer. Byl typicky městským člověkem. Když se mu při jednom venkovském natáčení udělalo nevolno, prohlásil: „To nic není, to je tím vzduchem. Foukněte na mě kouř z cigarety!“
Opera - divadlo - pan Načeradec
8 minut
Rozhovor s Jolanou Matějkovou
Hugo Haas se narodil v převážně německém Brně. Jeho otec Zikmund Haas míval obchod s obuví, maminka Olga, rozená Epsteinová, pocházela z Ruska. Po brněnské konzervatoři měl být operním pěvcem, herecký talent jej ale přivedl do činohry a z Brna do Prahy. V hlavním městě zaujal už v Divadle na Vinohradech a později exceloval v Národním. Jeho Lužin z Dostojevského Zločinu a trestu, gubernátor z Běsů nebo kníže Stodoran z Jiráskova Markýze Gera vyvolaly nejednou potlesk na otevřené scéně.
Na filmové plátno vstoupil triumfálně v roce 1931 v roli pana Načeradce ze zfilmovaného románu Karla Poláčka filmu Muži v offsidu. Film se stal nejnavštěvovanějším snímkem své doby, z Haase byla rázem hvězda a všichni ho chtěli. Začal spolupracovat na scénářích a režírovat. Celkem natočil víc než 70 celovečerních filmů, asi dvě desítky také napsal a režíroval. Stál u zrodu zvukového filmu a rozvinul žánr společenských situačních komedií.
„Baarová má oči mandlové, Mandlová zas barové“
V tandemu s Martinem Fričem vymysleli veseloherní libreto Život je pes, kde se po jeho boku objevila Adina Mandlová. Spolu vytvořili na deset filmových dvojic - Mazlíček, Nezlobte dědečka, Ať žije nebožtík, Velbloud uchem jehly, Švadlenka, Mravnost nade vše nebo Děvčata, nedejte se. Některé Haas i režíroval.
S Mandlovou i žil a po ní se v jeho bytě vystřídala celá řada krásných žen. Haasovi ženy jen těžko odolaly, a on to dobře věděl. Natáčel i s Lídou Baarovou. „Baarová má oči mandlové, Mandlová zase barové,“ pronesl údajně jednou. A potom přišla Bibi. Dcera posledního carského velvyslance ve Švýcarsku Marie Bibikoffová Haase okouzlila inteligencí, osobitostí, smyslem pro humor a nekomplikovanou povahou. A už spolu zůstali.
Muž v offsidu
Vrcholným dílem Haase bylo protiválečné podobenství Bílá nemoc. Filmovou verzi této aktuální hry Karla Čapka, který byl jeho přítelem, si sám scenáristicky upravil a obsadil se do role doktora Galéna. V Národním divadle hrál v té době konzula Busmana v Čapkově další hře RUR. A pak přišel ten dopis: „Jelikož jste ve svých dokumentech přiznal svůj židovský původ, jste propuštěn s okamžitou platností.“
Vyhazov z Národního nesl Haas těžce. „On sám byl duší vlastenec, miloval české publikum, byl s Národním divadlem svázán pupeční šňůrou. O tom svědčí i to, že do poslední chvíle nechtěl odejít. Samozřejmě kolem něho bylo už spousta uprchlíků, ale on se bál, jako herec i jazykové bariéry,“ vysvětlila Jolana Matějková, autorka hercovy monografie. S Bibi emigrovali dva týdny po německé okupaci.
Jediný český herec v Hollywoodu se toužil vrátit
Získat práci v Hollywoodu nebylo snadné, ale Haasovi se to podařilo. Natočil tu přes 30 filmů, nejvýznamnějším je drama Sebranec (Pick Up) podle námětu Josefa Kopty. Obdivné dopisy mu psal žák Marlon Brando. Přes všechny úspěchy ale v USA šťastný nebyl.
V Hollywoodu se mu podle jeho ženy Bibi „hrozně stýskalo po domově. Byl úspěšný, ale když se dozvěděl, že v koncentráku zahynul jeho tatínek i bratr Pavel, dostal astma a už nemohl hrát. Už se jenom toužil vrátit“. „S tímto momentem se nikdy nevyrovnal, že on sám prchl a ostatní tu zůstali. Řekla bych, že jeho astma bylo psychosomatickým projevem té bolesti,“ domnívá se Jolana Matějková.
V roce 1961 odjel Haas s Bibi do Říma, potom do Vídně. O dva roky později ho Národní divadlo oficiálně pozvalo na oslavy svého založení. To bylo naposledy, co se podíval domů. Zemřel 1. prosince 1968 ve Vídni, je pohřben na židovském hřbitově v Brně.
„Měl jedinečné kouzlo…
… osobnosti. Dokázal ztvránit velké dramatické figury, i když začínal u těch komediálních, a měl v sobě duch civilismu, čímž předběhl dobu. To vůbec pro něho bylo typické, že stále šel kupředu. Například v Americe v 50. letech, v době velkofilmů, tak on, protože toužil hrát, dělal malé filmy, kde byl sám produkční, sám herec, sám režisér. To je způsob, který se pak objevil v Evropě v 60. letech.“ /spisovatelka a dokumentaristka Jolana Matějková, autorka knihy Hugo Haas -Život je pes/
