Fenomén "nejdražších filmů všech dob" má v naší československé kotlině dlouholetou historii už od němého velkofilmu Svatý Václav z roku 1929, natočeném u příležitosti svatováclavského milénia jako reprezentativní pomník našeho patrona za rovných milion korun. Doba pokročila a máme tu další rekord, tentokrát v podobě legendami opředeném příběhu o nechvalně proslulé čachtické paní s rozpočtem 300 milionů korun, financovaných ze zdrojů několika evropských zemí (Česko, Slovensko, Velká Británie, Maďarsko) s ambicí zaujmout doma i v zahraničí. Otázkou je, proč vlastně natáčet v podmínkách více či méně menší evropské produkce velkofilm a vytvářet pomyslnou konkurenci Hollywoodu, který bude vždy disponovat desateronásobně vyššími rozpočty.
Malé vs. velké aneb Jakubiskův film bez Jakubiska Filozofie velkofilmu stojí v mnohém v opozici ke stylu tzv. autorského filmu, kde režisér osobitým způsobem ovlivňuje všechny složky díla. Monumentalita vysokorozpočtového titulu individualitu tvůrce svazuje na úkor výpravy a celkové efektnosti předváděného. Juraj Jakubisko je označován v rámci československé kinematografie jako „Fellini východu“ a tvůrce tzv. magického realismu, ve kterém spojuje rafinovaným způsobem prvky poetické, výtvarné a metaforicky nadčasové. Tento dar režisér prokazuje už ve svém debutu Kristove roky (1967), existenciální výpovědi mladého muže na prahu zralosti, nebo mnohovrstevnatou výpovědí o proměnách lidského věku v seriálu Tisícročná včela (1983) a řadí se k našim předním autorským tvůrcům generace 60. let. Otázkou tedy zůstává, proč se osobitostí překypující tvůrce pustil do takto nákladného velkofilmu, jehož řemeslná náročnost a z rozpočtu vyplývající divácká ambicióznost ve své podstatě likvidují tvůrcův potenciál. Z hlediska diváka znalého režisérovy tvorby vzniká zvláštní pocit, jakoby zhlédl na plakátě anoncovaný Jakubiskův film, ale bez Jakubiska, tedy vytvořený někým jiným. Tento moment připomíná situace nerealizovaných scénářů, kterých se ujal někdo autorovy blízký ve snaze napodobit jeho obrazový styl (např. film Stevena Spielberga A. I.: Umělá inteligence (2001) podle nerealizovaného scénáře Stanleyho Kubricka). Dojem odosobněné cizoty s určitými rysy kdysi nám dobře známého tvůrce je podle mě způsoben střetnutím Jakubiskovy osobitosti s formou velkofilmu, které se musela přizpůsobit až do té míry, kdy ztrácí samu sebe, přestože je v podtextu přítomna. Bathory Film lze nazvat historickým velkofilmem se všemi atributy, které k žánru náleží. Nacházíme zde motivy ryze akční, hlavně ve výpravných bitevních scénách mezi Turky a uherskými křesťany, romantické v kontroverzních vztazích hrdinky k malíři Caravaggiovi či knížeti Nádasdymu, napínavé v intrikách obestírajících hraběnčin majetek a její tragický osud, dekadentně-erotické popisy pohanských magických praktik (včetně nezbytné koupele hrdinky v domnělé krvi zabitých pannen) i komické v dvojici mnicha Petra (Polívka) a chlapce Cyrila (Mádl). Příběh se zdá mít všechny možné ingredience, působí ale neosobně a chladně. Jedinou výraznou složkou, kde lze jasně identifikovat režisérův typický styl, je výtvarná a vizuální stránka filmu. Ta dominuje především bohatou i formální různorodostí kostýmů v obrazových kompozicích, které si mnohdy v ničem nezadají s krásou dobových renesančních obrazů. 2008, 138 min. Režie: Juraj Jakubisko Hrají: Anna Frielová (Alžběta Bathory), Hans Matheson (Merisi Caravaggio), Vincent Regan (František Nádasdy), Franco Nero (král Matyáš II. Habsburský), Karel Roden (Juraj Thurzo), Deana Jakubisková (Darvulie), Bolek Polívka (Mnich Petr), Jiří Mádl (Mnich Cyril), Lucie Vondráčková (Lucie) Bohatost vizuální podívané ale místy balancuje na pomezí manýrizmu (např. v benátském snu), kdy efekt naprosto dominuje nad obsahem. Touha po vizuální atraktivitě jde ruku v ruce s povrchností v líčení děje, který působí těžkopádně a předvídatelně. Problémem je, že pokud by divák přistoupil k filmu jako ke klasické hollywoodské produkci, byl by zřejmě příjemně překvapen pečlivostí tvůrců ve vykreslení krutého světa Uher přelomu 16. a 17. století s detaily jeho životního stylu. Optikou československých tvůrců projektu Bathory a se znalostí místní historie ale tento popis vyvolává patetické rozpaky, byť je jasné, že snaha byla dobře míněna. Z tohoto hlediska je přerod z krásné a ctnostné hraběnky v šílenou vražedkyni a zpět v hrdinnou bojovnici křečovitý a motiv, zda byla vražedkyní či obětí, prvoplánový. Podobně působí i ostatní postavy, připomínající jeden z motivů filmu - obří šachovnici, na které jsou figury přesunovány podle potřeby režiséra, i když tahy filmové partie jsou spíše efektní než účelné. Děj plyne ve velkém plánu okázale a předvídatelně bez překvapení, chybí tu až na výjimky ozvláštňující druhé a třetí plány, které by oživily a zlidštily monumentalitu celku. Jednu z těchto výjimek tvoří epizodní pár postav mnicha Petra a pomocníka Cyrila, vnášejících svou hravostí do těžkopádného příběhu trochu komiky - protože je tento motiv zcela osamocen, a působí tak odcizeně, jako dodatek z jiného typu filmu. Celkový dojem z Bathory lze označit jako velestavbu na nepevných základech, která působí impozantně, ale při bližším pohledu poněkud nejistě. Herci V duchu efektnosti výpravných scén lze zhodnotit i herectví protagonistů, složených ze zkušených herců evropského formátu, kterým nezbývá více prostoru, než k vytvoření zdařilých typů (Franco Nero coby král Matyáš, Bolek Polívka jako mnich Petr). Výjimku tvoří hlavní představitelka hraběnky Bathory Anna Frielová, s přehledem představující polohy od šílenství k ctnostné vznešenosti, Karel Roden v obvyklé fyziognomii syčáka Thursa x-té variace. Postava čarodějky a dominantní manipulátorky Darvulie, z níž se nakonec vyklube empatická léčitelka, se zdá být nepříliš šťastně obsazena proti typu ve formě saturované paní středních let producentky a herečky Deany Jakubiskové. Film s Jakubiskovou výtvarnou kompozicí působí vlivem kamery F. A. Brabce přeslazeně, s přílišným důrazem na efekt a představuje krutost doby v příběhu čachtické paní formou barevných fotografií časopisu National Geographic na křídovém papíře. Vzniká zvláštní dojem pohádkovosti, posilované navíc řadou snových sekvencí či motivů magie a kouzel, a to navzdory místy až brutálnímu obsahu. Na jedné straně je nutné vyzdvihnout obdivuhodnou píli a nadšenectví tvůrců během realizace tohoto náročného projektu, kterému by ale neškodilo větší autorské sebevědomí dělat si věci po svém navzdory všemu a všem. Možná by tak vznikl odvážnější, lepší a třeba i úspěšnější film. Celkové hodnocení: 65 %Bathory
