Dlouhých pět let nás nechal australský zpěvák, spisovatel a scenárista Nick Cave čekat na nové album svých Bad Seeds – novinka PUSH THE SKY AWAY nepřekvapí, v každém případě však stojí za to. Je výtečná, moc však nepohladí.
Určitý protimluv v úvodu by si asi zasloužil hned vysvětlení, jde o to, že po tolika albech těžko můžeme čekat nějakou razantnější proměnu, což ovšem nemusí být nic špatného. Zkrátka, umělec si vytvořil svůj vlastní jazyk, kterým se vyjadřuje, jazyk, který má nejen svou slovní zásobu, ale i gramatiku a syntax – i v rámci jedné cesty je však možné jít dál, hlouběji. Upřesnění by si též zasloužila zmínka o pětiletém čekání. Ano, pět let nevyšla nová deska Bad Seeds. Cave se ovšem zdaleka neflákal, za tu dobu totiž vydal dvě alba svého vedlejšího projektu Grinderman, napsal scénář k filmu Země bez zákona a nejen k němu složil a nahrál, společně s Warrenem Ellisem, hudbu. Takže naopak, byl docela pracovitý.
Jak bylo naznačeno, album se nese v duchu tak důvěrně známém všem Caveovým fanouškům, písničky jsou spíše pomalejšího tempa, téměř balady, a pokud jde o texty, pokud se nejedná přímo o ukázkové temnoty, nějaký ten mráček se nad rozkvetlou loukou vždycky, na to můžete vzít jed, vynoří. Jako by nám chtěl Cave říct: „Pozor, nic není takové, jak se zdá, a v každé květině může přebývat nákaza, i to nejčervenější jablko může skrývat červa.“
Například hned v první písničce, We No Who U R Cave za doprovodu kovově znějící pomalé smyčky a tesklivě kvílící kytary zpívá o tom, že „stromy se nestarají o to, co si ptáčci zpívají / jdeme s tím vším v ranním světle / a dýcháme, v tom / není proč odpouštět,“ a navzdory tomu, že to v textu není vysloveno, cítíme jakési ohrožení. A tento pocit se mě drží po celé album.
Zajímavé je, jak se Caveovo současné bydliště – je jím přímořský Brighton – odráží nejen v textech, ale i hudbě. Hned ve dvou písních hraje moře, voda svou roli, jedna se dokonce jmenuje Water´s Edge, a není to také moc veselý popěvek. Moře figuruje i v písničce Mermaids, v níž mořské panny nejdříve svádějí, aby posléze vklouzly zpět do moře. Cave si zde také krásně hraje s mnohovýznamností výrazů „the match“, „the catch“ a „to fire“, když zpívá, že „byla jasná a hodili jsme se k sobě / já byl sirkou, co rozpálila její klín / bylo tu lapení a já se nehodil / a byl vyhozen z jejího rozkroku…“, píseň plná marné touhy, zprvu vybuzené. Zároveň v ní ale Cave zpívá o své víře v mýty, jak o pannách mořských, tak biblických. Což by nás ale právě u něj rozhodně překvapit nemělo. Nezapomínejme, že Cave je zasvěceným čtenářem Starého i Nového zákona, napsal dokonce předmluvu k Evangeliu sv. Marka.
Jedním z vrcholů je podivné blues Higgs Boson Blues, do nějž spojil jak konečně prý nalezenou částici, tak Roberta Johnsona, apokalyptické obrazy i hledání kontaktu a utrpení přírodních národů rukou misionářů, to vše volně přecházející do sebe, zatímco hudba stojí hlavně na akordech elektrické kytary a zdušených bicích. Pěkně strašidelné… ale jako celé album. A co myslel pojmenováním celého alba? Poukazuje na vytrácející se spirituální hodnoty, jako třeba v písničce Jubilee Street, plné násilí, sexu a opět, temné hrozby? Můžeme to ale také vztáhnout k veršům titulní písně Push the Sky Away, kde zpívá: „Pokud si tví přátelé myslí, / že bys to měl udělat jinak, / a jestli si myslí, / že bys to měl dělat stejně, / tak prostě pokračuj dál, odsuň nebe stranou.“
