Ze skupiny The Plastic People of the Universe se sice již dávno stala zaslouženě legenda, kapela ovšem neusnula na vavřínech a stále pracuje a posouvá své umění dál – důkazem je i živé album Non Stop Opera, jež právě vychází.
Plastici, kteří mají za sebou více než čtyřicet let činnosti, mají přitom s „živými alby“ bohaté zkušenosti. Velká část jejich předlistopadového katalogu totiž vznikala právě na koncertech, o nějakém studiovém nahrávání si mohli nechat jen zdát… A když jim brutální represe ze strany Státní bezpečnosti - která neváhala domy, v nichž se koncert Plastiků uskutečnil, podpálit či nechat zdemolovat, a útočila na kapelu i jinak -ve vystupování zabránily, pokračovali v činnosti a stali se – podobně jako třeba The Beatles, ti ovšem ze zcela jiných příčin – pouze studiovou kapelou.
Což, mimochodem, nebylo typické pouze pro Plastiky, v podstatě všechny dochované nahrávky našich neoficiálních kapel a písničkářů z doby před rokem 1989 totiž pocházejí z koncertů – na jednu stranu tak díky tomu mají v sobě zanesenu autentičnost a syrovost koncertního provedení, na druhou stranu jsou ovšem ochuzeny o prvek studiové práce, který by zvláště některému typu skladeb (a kapel či umělců) jistě slušel lépe. Někdy to tak ovšem nešlo, berme to tedy jako fakt a tehdy danou nutnost.
Koncerty si Plastici vždy užívali, což samozřejmě platí i pro poslední dobu, tedy po smrti svého dvorního skladatele, basisty a zpěváka Mejly Hlavsy v roce 2001. Kapela se rozhodla pokračovat, dlouhou dobu ovšem pouze obehrávala i desítky let staré skladby, pak se ovšem v roce 2009 pochlapila a vydala velice dobré a dospělé album Maska za maskou, jímž se konečně vymanila z hlavsovské „zátěže“ – nové skladby se přitom stále držely starého plastikovského ducha, typického zvuku i náladě právě Hlavsových kompozic.
Album Non Stop Opera, které podobně jako jiné jejich nahrávky, ale i alba dalších nezávislých, povětšinou underghroundových umělců, vydala značka Guerilla Records, nahrála naše nejdéle sloužící undergroundová legenda letos v květnu a zařadila na něj průřez svou více než čtyřicetiletou dráhou – v dokonalé zvukové kvalitě a současně s pořádným nasazením tak slyšíme klasické Ranní ptáče, Podivohudného mandarína či Zácpu a přes Půlnoční myš a Moc jsem si neužil se dostáváme až k poslednímu albu Maska za maskou a skladbám jako Marie, vstávej či Magorův šém. Mimochodem, nedávno zesnulému Ivanu Martinu Jirousovi je celé výtečné album i věnováno.
Vedle chvály za celkové bezchybné a šťavnaté provedení je třeba pochválit i skvělý zvuk – jedním z míst, kde se nahrávalo je přitom i pražský klub Vagón, dlouhá nudle, již slušně ozvučit zdá se být nemožné. Zkrátka, Plastikům se podařilo nejen nahrát vynikající album, ale také dokázat, že ač tam někteří z jejich členů svým fyzickým věkem již patří, hudebně a umělecky se do důchodu ještě nechystají. A za to si zaslouží smeknout!
