Od úmrtí finské spisovatelky a kreslířky Tove Janssonové uplynulo 27. června čtvrtstoletí, její dílo však stále žije a s velkou určitostí i bude žít – v příbězích o mumíncích totiž přivedla na svět postavy, jež od svého zrodu nepřestávají oslovovat stále nové generace čtenářů.
„Já, mumínkův tatínek, sedím dnes večer u svého okna a dívám se, jak v sametové temnotě zahrady vyšívají světlušky tajemné znaky. Prchavé čmáraniny krátkého, avšak šťastného života! Jako otec rodiny a majitel domu se dívám se zármutkem zpět na své bouřlivé mládí, které se teď chystám popisovat, a pero se mi nejistě chvěje v tlapce. Posiluji se však pozoruhodně moudrými slovy, která jsem nalezl v pamětech jiné velké osobnosti a která zde uvádím: ‚Všichni, kdož vykonali na světě něco dobrého nebo něco, co jako dobré nesporně vypadá, ti všichni, ať jsou jakéhokoliv stavu, by měli, jestliže milují pravdu a jsou šlechetného srdce, vlastnoručně vylíčit svůj život, avšak neměli by s tímto krásným úkolem začínat, dokud nedosáhnou věku čtyřiceti let.‘“
Takhle začíná kniha Tatínek píše paměti, již Janssonová vydala v roce 1950. Nebylo to však její první pozvání mezi mumínky, tvory připomínající možná hrochy na zadních nohách, bezelstné a v lecčems upomínající na svět lidí. V tomto mumíním světě se dějí nejen neuvěřitelné věci, ale je také zabydlen stejně neuvěřitelnými tvory.
Mumínek je pojem, ne jméno
Vedle mumínkova tatínka, dobráckého taťuldy možná trochu pod pantoflem, a maminky, typicky starostlivého pilíře celé rodiny, která se o všechny pečlivě stará, v příbězích vystupuje hlavně mumínek – kulaťoučký, zvídavý, někdy ale popleta, nicméně dobromyslný a dobrák, jehož příhody ovšem bývají leckdy dosti neuvěřitelné. Na rozdíl od dalších postav vlastně nemá jméno, píše se proto s malým písmenem a je to prostě mumínek.
Podobně jsou na tom další, většinou jeho svérázní přátelé: Čenich, který vypadá trochu jako krysa, o to víc touží, aby jej všichni obdivovali. Čenichovým otcem je Kryšánek, velký sběratel knoflíků a věčně v pohybu („Kryšánek je zvířátko jako krysa, což znamená že velmi rychle a bezmyšlenkovitě pobíhá sem a tam a pokud možno všecno převrhne a ztratí...“). Sběratelkou knoflíků je i Čenichova matka Myšilka. Dalším z tohoto klanu je spolehlivý Kryšánkův strýc – skvělý vynálezce Bedříšek.
Další z postaviček je Šňupálek, o něco starší mumínkův nejlepší přítel, vzhledem podobný člověku. Nosí vždy zelený klobouk a také mívá dýmku. Šňupálkův bezstarostný otec Pipla většinu času spí. Pokud je však něco zakázáno, lze od něj čekat cokoliv. Dále se setkáváme s Mimlou, Šňupálkovou sestrou a matkou velkého počtu dětí, a se slečnou Ferkou, jež je sice podobná mumínkům, avšak umí, stejně jako její bratr, měnit barvu. Ferčin bratr Ferko je vynálezce.
Zajímaví jsou hatifnati, bytosti plavící se oceány, jsou malí, při bouřích se nabíjejí elektrickým proudem a touží doplout až k obzoru. Trochu hrozivá je Morana, nositelka mrazu, vše kolem ní totiž zmrzne. A v knihách a komiksech Janssonové najdeme ještě řadu dalších tvorů a tvorečků.
Jednoduchý komiks i humor
Finská, ale švédsky píšící autorka Janssonová se v roce 1914 narodila v Helsinkách do umělecky založené rodiny. Otec byl sochař, matka grafička, mimochodem navrhla finské poštovní známky. Není tedy divu, že malou Tove svět umění přitahoval, a tak již ve čtrnácti nakreslila svůj první komiks. Později se živila kresbami pro časopisy, navrhovala knižní obálky, reklamy, pohlednice.
Studovala v Paříži a byla považována za jednu z nejtalentovanějších umělkyň, ovšem známá je především díky mumínům, přičemž jejichž příběhy začaly vycházet v roce 1940, a to nejdříve časopisecky jako stripy. Později přiznala, že modelem pro mumínka jí byl zkarikovaný filozof Immanuel Kant. Komiksy Janssonová kreslila jednoduchými linkami a jsou plné bezelstného humoru.
Úspěch se nedostavil hned
První knihu s mumíními příběhy, Cesta za tatínkem, vydala v roce 1945 a následovaly další, přičemž všechny vyšly i česky, a to již před rokem 1989. Stále pak vycházejí v nových vydáních. Zároveň se českého vydání dočkaly i kompletní kreslené stripy, přibližující v pěti svazcích neuvěřitelná mumínkova dobrodružství – jak staví dům, začíná nový život nebo potkává Marťany. A v posledních měsících vyšlo hned pět audioknih, z nichž zní všechna ta dobrodružství v podání Jana Vlasáka.
Přestože první kniha propadla a chytla se až třetí, postupně se z mumínků stal fenomén – a také docela dobrý byznys, zvláště ve Finsku existují celé prodejny, kde se mumínek culí z tašek, triček i přívěsků na klíče.
V devadesátých letech se mumínci stali populárními na mezinárodní úrovni, zejména díky japonsko-finsko-nizozemskému animovanému seriálu, který byl vysílán ve více než šedesáti zemích, a to i v Česku. Animace opět přiblížila postavy a příběhy novému publiku a vřelý, vtipný a zároveň hluboký příběh oslovil další děti i dospělé. O mumíncích bylo natočeno už také vícero celovečerních animovaných filmů.
Mumínci zvážněli
Přestože Janssonová napsala i další knihy – některé vyšly i česky – každý si ji spojuje pouze s mumínky. Těžko říct, nakolik ji to naplňovalo, pravdou je, že s postupem času začaly být mumíní příběhy vážnější, psychologicky propracovanější a po vydání posledního z příběhů Pozdě v listopadu (1970) prohlásila, že „se již nemůže vrátit a znovu hledat to šťastné mumíní údolí“.
A tím byl s mumínky konec, ovšem jejich poselství, jak je najdeme třeba ve zmíněných tatínkových pamětech, původní i nové čtenáře těší dál: „Kéž by mé skromné poznámky byly všem mumínkům – a zejména mému synovi – k radosti a poučení. [...] Ty malé a nerozumné dítě, které vidíš ve svém otci důstojnou a vážnou osobu, přečti si tento příspěvek a věz, že tatínkové se od sebe nijak zvlášť neliší (aspoň když jsou mladí).“
