Ale stejně tě vykostím! Puberta se odkládá, protože musí bojovat. A když nám kluci ze základky s Petrou u děla nevyhrají válku s kosmickými megachrousty, tak končíme. Začíná digitální bojovka, ve které lze jen zvítězit, nebo zemřít.
Enderova hra je něco jako sen vždy vítězícího, geniálního teenagera. Díval jsem se na poslední záběr tohoto „náborového“ juvenilního opusu, v němž se mrazivou vesmírnou prázdnotou řítí kosmická loď s dětským admirálem vesmírné flotily. Na palubě má drahocenný náklad, pro který musí najít nový domov, aby splnil svůj slib. Na další pokračování je (i s přihlédnutím k literární předloze Orsona Scotta Carda) evidentně zaděláno a já si v tu chvíli nebyl jistý, jestli se mám natěšeně přikurtovat do křesla a počkat si na ni, nebo se preventivně tiše vypařit z kinosálu. Předchozích sto patnáct minut totiž bylo stejně zajímavých jako iritujících, a pocit nevšední, ale zároveň prudící jinakosti ve mně přetrvává doteď. Jako základní reflexe na opus, v němž, jak trefně podotýká ústřední hrdina, jsou kluci a holky nelítostně vychováváni a cvičeni k tomu, aby dokázali efektivně zabíjet a uvědomili si, že když budou hrát podle pravidel, dostanou akorát nakládačku a prohrají.
Malý Bobeš, Hýta a Batul ani Mirek Dušín by tady neprošli ani základní přípravkou, což je mi konec konců u paty. A možná jsem až příliš konzervativní a staromilský, když mám pocit, že dospívajícímu klukovi může život nabídnout víc, nežli „full metal jacket“ a jako bonus genocidu problematicky definovaného nepřítele. Děvčeti život zase předkládá přece jen příjemnější věci, nežli je zaměřovač fotonového (či jakého?) superděla, jehož výstřel vyvolá explodující řetězovou reakci, která je schopná zničit celou planetu. Mimochodem, kdyby z něj někdo vystřelil hned ve foršpanu, mohl jít Ender s kamarády hrát kuličky a z bitevní školy vzniknout diskotéka.
Filmy o tom, jak tento zmrcasený svět dospěláků potřebuje ozdravný nástup mladých, nadějných, dynamických, neselhávajících a vítězících jsou cool, a navíc se spolu s nimi veze na vlně početná skupina těch, které baví na tohle chodit do multikin skoro stejně, jako se generačně vymezovat. Tak proč tenhle zájem neuspokojit a podle osvědčené receptury „chléb a hry“ jim nedat, co jejich jest (a přitom si na tržbách nepřijít na své)?
A tak jsme byli (více či méně trpícími) svědky toho, jak polobožský, olympský puberťák Percy Jackson kostil staré mýty a blbnul hlavy teenagerům, přesvědčeným, že nějak takhle to tehdy přece bylo, a patnáctiletá Clary se v Mortal Instruments: Městu z kostí pro změnu dostala mezi napůl lidi a napůl anděly a stala se jedním z Lovců stínů, kteří nás chrání před démony, upíry, vlkodlaky a další verbeží, skrytou na temné straně světa, která by nám jinak dala pořádně zakouřit. Jinou platformou pro tuhle dychtivou a za každé postavení na piedestal vděčnou juvenilní věkovou skupinu pak nabízejí třeba drsné Hunger Games, komponované ve stylu reality show o mladých a pro mladé a nabízejících slušnou porci mrtvých teenagerů a vítězící i pohlednou lukostřelkyni Jennifer Lawrenceovou. Kdo z dospívajících by si pak chtěl zarelaxovat ve sci-fi, střižené love story, dostane to v Hostiteli, skrze melodramatický příběh mladičké Melanie, jež bojuje s neviditelnými mimozemšťany, kteří prostřednictvím tzv. Duší kontrolují bezmocné lidi.
Tenhle letmý přehled, naznačující, že se jedná o aktuální trend, může v jedněch vzbudit dychtivé očekávání, co v tomto kontextu přiletí dál a v jiných stejně oprávněné mrazení v zádech, kde, před čím (a zdali vůbec) se tenhle koncept zastaví. To, co je všem těmto generačním spektáklům společné, je neskrývané zacílení na diváka mezi základkou a střední, poměrně slušné rozpočty, heroizace vítězícího teenagera jako nového akčního hrdiny a fatální zjištění, že nás vlastně velkoryse chrání, či dokonce, jako v Enderově hře zachraňuje, protože svět dospělých na to prostě nemá. A proč na to nemá? Protože děti, vážení nic nechápající, mají skvělou intuici, nebojí se rozhodování a mají tak dispozice být nejlepšími veliteli (což se pro jistotu dozvíte již v expozici, abyste věděli, o čem to bude a co vás čeká). Jenom je třeba vybrat ty nejlepší a o ostatní se již postará Bitevní škola plukovníka Graffa.
Kultovní sci-fi opusy Orsona Scotta Carda („Enderova hra“ a „Enderův stín“), které sám autor považoval za téměř nezfilmovatelné, se tak konečně dočkaly své ekranizace a do výše uvedeného portfolia přibyl další příspěvek, který se přece jen poněkud odlišuje od teenagerovského filmového meanstreamu. Jeho předností a paradoxně i slabinou zároveň je skutečnost, že v zásadě dětský film pokládá hodně dospělé otázky typu, jaké vítězství má ještě smysl a jakou cenu je možné za ně zaplatit, aby se triumf neproměnil v prohru? Co všechno je možné obětovat ve jménu vyššího cíle a kam až je možné zajít, aby se tento cíl neproměnil v hrozbou? Tenhle ideový, filozofický a etický kontext citelně zatěžuje formát dětské sci-fi, ale zároveň jí dává nadstandardní přesah, který ovšem není snadné uchopit, zpracovat a interpretovat.
Tuhle filmařskou výzvu zvedl jihoafrický režisér a scenárista Gavin Hood (jehož filmografie zatím není nijak opulentní ani oslnivá), který evidentně nechtěl čekat, až mu tohle sousto někdo vyfoukne, risknul to a šel do toho nepochybně s vědomím, že si možná parádně naběhne. Řekl bych, že se tak nakonec nestalo, neboť se mu podařilo do pouhých sto patnácti minut, za cenu brutálního opásání literární předlohy, nacpat většinu z toho, čím je zajímavá, a zároveň vybudit diskusi, která se v zásadě jednoznačně přiklání k suchému konstatování, že literární tvar je lepší než film (ostatně při zmiňované stopáži vlastně ani jiná varianta hodnocení nepřipadá v úvahu). Řekl bych, že docela promyšleně a svým způsobem i logicky soustředil svoji pozornost na titulního hrdinu, ztělesněného snaživým, byť vždy nikoli vůdcovsky přesvědčivým, pobledlým a pohublým Asou Butterfieldem (Hugo, Chlapec v pruhovaném pyžamu). A hlavně na způsob, jak se tenhle nenápadný kluk propracovává jednotlivými patry Bitevní školy, válí ve spektakulárním „Battle roomu“ a vyřizuje si účty s těmi, kteří mu do cesty na post admirála vesmírné flotily hážou vidle (a že se sem tam nějaký ten ambiciózní spratek najde).
Tahle linka je přehledná a režijně zvládnutelná, zejména když pomůže NASA, v jejímž vesmírném středisku se také částečně natáčelo. A také na ní může Ender pohodlně předvádět čeho všeho je schopen a ostatní mu snaživě přicmrndávat, včetně militantního Harrisona Forda (který to s bojovně naladěnými teenagery umí, dokud ho neprokounou) a supermilitantního (a proto možná brutálně potetovaného) Bena Kingsleyho, bývalého hrdiny, který již jednou Zemi před „termiťany“ zachránil a teď čeká, jestli ho někdo v rozhodující bitvě dokáže nahradit. Dlužno říci, že dohromady jim to docela funguje, jen se nesmíte zbytečně nimrat v otaznících typu: Odkud se vzala a do jaké míry je oprávněná finální lítost a prozření Endera a jeho souznění s „termiťany“, kteří při své (sice neúspěšné) invazi někdy před padesáti lety přece parádně zdevastovali Zemi a zlikvidovali několik desítek milionů jejích obyvatel. Nu což, půl století je doba, kterou Bitevní školou vycepovaný teenager nezažil, a proto se (zřejmě) nepočítá.
Enderova hra, podmalovaná sympatickým soundtrackem, pod nímž je podepsán Steve Jablonsky, se v rámci dané stopáže snaží ctít svoji literární předlohu. Je to ale takový podivuhodně rozkročený film, který vás může zvednout ze sedadel, a to buď ke „standing ovation“, nebo k odchodu z kinosálu. Není to sice standardní vzorek současné dětské sci-fi, ale možná je až příliš ambiciózní, nabízí až příliš kontroverzní momenty a v kontrastu ke své videoherní spektakulárnosti se tváří, že je mnohem inteligentnější, nežli ve skutečnosti je. Režisér Gavin Hood, který se zdá být spíše snaživý, nežli kreativní, se možná až příliš rozpřáhl a chtěl toho od tohoto opusu více, než v daných parametrech mohl nabídnout.
Svým způsobem je ale Enderova hra přelomový snímek, jenž poslal americkou námořní pěchotu, která zpravidla likvidovala nájezdy emzáků, do důchodu. Děti tuhle chlapskou práci prostě zvládnou lépe. I když je fakt, že Ender byl v době tehdejší regulované porodnosti, třetí dítě, které se vlastně nemělo narodit (což by jeho odpůrci nepochybně kvitovali). A E.T. – Mimozemšťan může být rád, že se na Modrou planetu dostal dřív, nežli byla zřízena orbitální Bitevní škola, kde Harrison Ford cvičí kluky a holky, aby každého emzáka rozmázli dřív, než se tu začne slizce roztahovat. To, co mi ovšem vyrazilo dech, je produkční informace, která tvrdí, že důstojníci U.S. Marine Corps mají „Enderovu hru“ zařazenou do seznamu doporučené literatury. Nevím, zda budou mariňáci nuceni zhlédnout její filmovou podobu, ale zato vím zcela určitě, že kdybych je náhodou zahlédl, jak z kina pádlují podél pobřeží, vykašlu se na matraci a ze všech sil zdrhám do vnitrozemí.
ENDER´S GAME/ENDEROVA HRA
USA 2013, 115 min., české titulky, od 12 let, 2D. Scénář a režie: Gavin Hood. Kamera: Donald McAlpine. Hudba: Steve Jablonsky.
Hrají: Asa Butterfield (Ender), Harrison Ford (plukovník Graff), Viola Davisová (majorka Andersonová), Ben Kingsley (Rackham), Hailee Steinfeldová (Petra), Abigail Breslinová (Valentine), Moises Arias (Bonzo).
V kinech od 31. října 2013
