Praha – Jak vznikla balistika, kdy se u soudu prosadila toxikologie a kdo položil základy Scotland Yardu? Moc otázek najednou. To ovšem nebylo překážkou režiséru Antonínu Moskalykovi, jenž se na ně více než vkusnou formou pokusil odpovědět prostřednictvím svého seriálu Dobrodružství kriminalistiky. Není sporu o tom, že se po všech stránkách jedná o velké dílo. Hereckými výkony počínaje, excelentní hudbou konče. A přitom to ze začátku vypadalo, že se šije moc horkou jehlou. Diváci se ovšem záhy mohli přesvědčit, že to byly jen plané obavy.
Otcem základní myšlenky seriálu byl filmový režisér, dokumentarista a spisovatel Jaroslav Šikl. Ten stál třeba za cyklem Kriminalistické sondy (resp. Kriminalistická laboratoř) z konce 60. let, v němž se divákům pokusil přiblížit práci kriminalistů. Šikl měl s tématem zkušenosti, napsal třeba námět ke Třiceti případům majora Zemana. Televizi proto v první polovině 80. let nabídl čtyři scénáře, v nichž se polodokumentární formou zaměřil na kuriózní nebo známé případy z dějin kriminalistiky. Ty se líbily nejen ČST, ale i západoněmeckému partnerovi, jenž se rozhodl projekt spolufinancovat (tak, jako v předchozích letech u Arabely nebo Cirkusu Humberto).
Antonín Moskalyk, režisér
„Při každém natáčení jsme mysleli hlavně na to, aby se diváci dobře bavili, chtěli jsme přinést i určitý druh poznání.“
Šikl se ovšem realizace nedožil. Režisér Antonín Moskalyk se proto po dokončení prácí na pokračování Hříšných lidí města pražského (Panoptikum města pražského) spojil s jeho synem Janem, s nímž pak během roku 1987 napsal osm nových scénářů. „Příběhy jsou složené hlavně z množství krátkých scén (na jeden příběh jsme měli i 85 obrazů – pro porovnání celovečerní film jich má okolo 150). Z tohoto důvodu nebylo psaní scénářů jednoduché,“ uvedl Moskalyk.
Jedna scéna musela posouvat dopředu druhou, příběh musel mít tempo. To bylo někdy až na škodu, protože věrohodnost některých dílů různým zjednodušováním, zhušťováním či dokonce zbytečným vmíšením humorné nadsázky tím trpěla (což ale není třeba příklad vynikajících dílů Mechanoskopie nebo Krev, který to svým způsobem vyžadoval – na rozdíl od zbytečně vtipně laděné rozmluvy dvou policistů ve Střele).
Scénáře byly nicméně koncem března 1988 schváleny a začalo se točit. Za 126 dní bylo hotovo. Projekt tak trochu z dálky připomínal právě majora Zemana. Nejen, že za námětem stál stejný člověk, i Dobrodružství kriminalistiky se zabývalo tématy podle skutečných událostí (byť je samozřejmě tendenčně nezkreslovalo), stejně tak si tu a tam vyzkoušelo jiný žánr (od thrilleru přes romantickou-frašku), o filmovém zpracování nemluvě.
„Natáčecí plán byl hustý. Produkce neměla moc šancí. Na zkoušení bylo málo času, někdy nebyl vůbec. S asistenty režie nebylo občas možné domlouvat se vůbec slovně, spíše gesty a posunky. Vezměte třeba čtyřminutový záběr na tři mikrofony, na jednu zkoušku, kdy například ani herci tu jednu zkoušku neměli a kdy se vědělo předem, že dojde materiál. A třeba jsou to ty nejlepší záběry. Nevím,“ ptal se sám sebe zvukový mistr Jan Bartoš.
V turbulenčních dnech sametové revoluce sice premiéra moc velký ohlas logicky nezaznamenala, koprodukce se však rozhodla, že natáčení bude pokračovat dalšími osmi díly. „Myslel jsem, že to už je definitivní konec,“ svěřil se režisér. Západoněmeckým kolegům se však tak zalíbila i druhá série, že požádali o pokračování. Přišla tak objednávka dalších deseti dílů, které byly rozděleny do dvou sérií. Celkem šestadvacet epizod po dvaapadesáti minutách.
„Přitahuje mě skutečnost, že to jsou vlastně autentické příběhy, které se transformují do jakési umělecké podoby a pro diváka plní určitou gnoseologickou funkci. Poznává nejen zločin, ale i to, jak je možné proti němu bojovat, a že se stejně na všechno jednou přijde,“ řekl Moskalyk.
Během několika let se na obrazovce objevily příběhy z Francie, Anglie, ale i z Ameriky, Itálie, Ruska nebo Rakouska-Uherska a samozřejmě také Československa. Ke slovu přišel Vidocq, ale i průkopník daktyloskopie, seržant Faurot. Na to, jak rozlišit lidskou krev od krve zvířecí, přišel Paul Uhlenhuth. Nechybějí ani slavné anglické vraždy ve vanách, padělání peněz nebo využití metody identifikační kresby. Prostě od všeho něco.
Seriál v datech
První série se začala natáčet 16. května 1988. 20. února 1989 byl předán čistý střih k postsynchronům do německé verze. 12. října téhož roku byla hotova. Česká verze se míchala už od 22. května 1989 a začátkem července schvalovala do vysílání. 11. listopadu byla televizní premiéra.
„Zajímavost mnohých příběhů přesahuje i rámec našeho filmového zpracování. Například osudy Alphonse Bertillona, francouzksého policejního úředníka, který vymyslel první systematickou evidenci pachatelů, založenou na antropometrii, tedy nauce o měření lidského těla. Poprvé zavedl i třídílnou fotografii, používanou dodnes,“ vysvětlil Moskalyk, který zvolil hraný příběh se špetkou dokumentárnosti.
První série byla celá natočená v tuzemsku, což Němci nemohli podle tvůrců pochopit. „Byli přesvědčení, že jsme příslušné země procestovali. Na naší scenérii i zámcích jsme si přitom vybírali francouzské, anglické či americké motivy (taková je např. scenérie Dakoty na americko-kanadských hranicích, která je podobná jako naše),“ vypočítal Moskalyk s tím, že celý seriál byl natočen v reálech. „Ani jeden metr filmu nevznikl v ateliérech,“ podotkl.
Zajímavosti
- V závěrečných titulcích se po vysvětlení podrobností příběhu nezastavil obraz, ale nezvykle se na pozadí jelo dál.
- Každá řada měla úvod sestříhaný z jiných částí seriálu.
- Poslední televizní role Dagmar Neblechové a Vlasty Fabiánové. Ta se objevila za celou svou kariéru pouze ve dvou seriálech. Zákony pohybu a právě Dobrodružství kriminalistiky.
- Německá koprodukce měla požadavek, aby hudba popsala vraha v detailu.
- Tvůrci museli jen pro první sérii s osmi díly zpracovat šedesát kilometrů filmového a sto třicet kilometrů zvukového materiálu. Konečná verze představuje dvanáct kilometrů filmu.
- Režisér Moskalyk si zahrál ve třetím dílu Bertillonáž malou roli podezřelého z vraždy lyonského továrníka. Nutno říct, že Ilja Racek se s ním „nemazlil“.
- Při natáčení posledních dílů seriálu měli tvůrci „hlavní stan“ udělaný z bývalého kina Tatra u pražského Náměstí Bratří Synků.
Režisér Moskalyk byl mistr atmosféry, což dokázal už v Babičce nebo pohádce Třetí princ (ve světle toho mu budiž prominuto malé uklouznutí v podobě zrůdnosti seriálu Matka) a Dobrodružstvím kriminalistiky to opět potvrdil (podívejte se na díl Paprsek). Kolorit doby (ať už architekturou, ale i výpravou, kostýmy a dalšími aspekty) se mu podařilo zachovat dokonale. A to není málo. Hodně mu k tomu dopomohl i kameraman Juraj Šajmovič využitím ruční kamery (viz. už jeho předchozí práce hry se světlem v seriálu Sanitka).
„Režisér si nenechá vzít psychologie toho, o koho jde. Jednou kamerou zůstane na jednom herci v obraze. Ostatní mu pomáhají. A kamera tu psychologii cítí – a jak ji cítí – tak se pohybuje. Od polocelku k detailu atd.,“ přiblížila střihačka Ivana Davidová. Další série se už natáčely i v Holandsku a Itálii. „Když jsme nenašli vhodnou scenérii na příběhy z těchto zemí a nechtěli jsme, aby úroveň cyklu klesla,“ zdůvodnil Moskalyk.
Dobrodružství kriminalistiky sledujte v HD rozlišení každý čtvrtek od 20:00 na ČT1.
Vysokou laťku se mu bohužel přesto udržet nepodařilo. Zvlášť patrné je to na několika málo posledních dílech seriálu. V rámci televizní tvorby jde sice stále o nadstandard, slabší příběhy takřka bez pointy však udělaly své. Moskalyk navíc musel sáhnout k obsazení herců z první série, což s chutí dělával i režisér Jiří Sequens. Zzmateností typu „Mrkvička už přece hrál ve Stopě!“ na tom ale divák dost tratil.
Dobové recenze
Dobrodružství kriminalistiky jako by znovu potvrdilo, že podobné koprodukce jsou umělecky malým přínosem, což je patrné zvláště v hereckých výkonech, které se dostávají do jakési obecné, zcela neosobité roviny. Dobrodružství kriminalistiky se tak stalo sice vizitkou solidní profesionální práce, která však asi málokomu přinesla mimořádný zážitek. Dnes, kdy se tak často potýkáme s diletantismem, by to možná mohlo stačit. Ale právě od tvůrčího týmu Šikl, Moskalyk, Šajmovič jsme přece jen očekávali více. // J. Beránková, Zemědělské noviny, 13. ledna 1990
Hrdinové nejsou krásní, nejsou načesaní a někteří asi i smrdí, Ale je to pach věrohodnosti, kterou podporuje znalost historie a schopnost nápadité fabulace, i když jsou příběhy schématické, pěkně se na ně dívá. Zločinci zabíjejí pro peníze i pro lásku, ale není to sentimentální. Tento velecyklus je kořením naší televizní tvorby. Solí, která, zvláště pokud ji je nedostatek, bývá nad zlato. // Dita Fuchsová, Rudé právo, 6. února 1992
V některých epizodách si navíc museli zahrát i němečtí herci. V jiných seriálech se téměř vždy jednalo o průšvih, v Dobrodružství kriminalistiky byl ale casting typově přesný. „Měl jsem možnost si je vybrat v agenturních fotodokumentacích a katalozích. Pokud se někdo ztotožnil s mou představou, dal jsem si s ním promítnout všechny dostupné materiály,“ zavzpomínal Moskalyk, jenž dlouho nemohl najít třeba představitelku Marie Lafargeové ze druhého dílu Jed. „Potřeboval jsem herečku, která by měla andělskou tvář a oči vražedkyně. Myslím si, že Anke Sevenichová, kterou jsem pro naše diváky objevil, byla ideální.“ Pro úplnost dodejme, že ji nadabovala Jana Preissová.
Spousta diváků pak má Dobrodružství kriminalistiky spjato s geniální úvodní melodií. Na svědomí ji měl Karel Svoboda, jenž si liboval, že se hudební složka seriálu neomezovala pouze na jedno období. Skladatel hudbu nahrál ve svém proslulém studiu Elektrovox a kromě akustických nástrojů v ní použil i tehdy nejmodernější digitální syntetizátory poslední generace. Ty smazávaly rozdíl mezi akustickými a elektronickými nástroji, a proto zněly naprosto přirozeně. Svoboda dále s materiálem pracoval podle videokazet s time-codem s kompletním obrazem a originálním zvukem, kde hudba přišla až jako poslední skladební činitel. „Tak mohu mít ve studiu přehled o výsledku zvukové stránky filmu.“
Antonín Moskalyk o koprodukci
„Západoevropské země dnes běžně sdružují prostředky na výrobu programů určených pro určité teritorium. Stalo se nutností, aby i socialistické země vykročily touto cestou. Realizací některých projektů doháníme to, co jsme zanedbali. V tomto směru se pomalu objevují i koncepce spojené s uměleckým i ekonomickým efektem…“
Po pěti letech od natáčení toho však měl Moskalyk plné zuby, byť se cítil odborníkem přes vraždy a slavné případy. „Už toužím po něčem jiném. Chtěl bych se zase vrátit k něčemu, co bude taky vypovídat o problémech lidí, kteří jsou kolem nás, a o problémech života kolem Evropy a světa, čili točit zase něco, do čeho může člověk dát kousek ze svých zkušeností,“ řekl v jednom rozhovoru.
Jenže rodák z Podkarpatské Rusi nakonec zase skončil u detektivních zápletek. Koncem devadesátých let začal točit Četnické humoresky. I ty zpočátku vypadaly jen na první sérii, k níž však ještě časem přibyly další dvě. Tu třetí už musela dokončit Moskalykova dcera Pavlína. Její otec, jemuž psala scénáře už k Dobrodružtví kriminalistiky, totiž v roce 2006 zemřel. Své dílo z přelomu 80. a 90. let se mu překonat nepodařilo a zřejmě se to nepodaří ani nikomu jinému. Je to vážně skvělá podívaná.
