Po patnácti letech letos hlavní soutěž festivalu v Karlových Varech vyhrál domácí snímek. Vizuálně podmanivé drama o hledání a cestě, ve kterém hlavní roli rytíře ztvárnil Karel Roden, je inspirováno nepříliš známou baladou národního barda Jaroslava Vrchlického. Nyní Křižáček, který vznikl v koprodukci České televize, vstupuje do českých kin.
Režisér Václav Kadrnka během studií na FAMU asistoval Vojtěchu Jasnému (Až přijde kocour, Všichni dobří rodáci). Od něj se učil citlivosti pro výtvarné pojetí filmu a lásce k řemeslu. Natočil několik úspěšných studentských filmů, plnohodnotně debutoval roku 2010 snímkem Osmdesát dopisů.
Příběh dospívajícího Vaška, který na sklonku osmdesátých let doprovází svou matku po úřadech, aby získali povolení odjet za otcem do ciziny, vycházel do značné míry ze života samotného režiséra a spoluscenáristy. Snímek vyčníval ze současné české kinematografie důrazem na promyšlenou formu a ztišenou rozvážností. Ceny české filmové kritiky tehdy Kadrnku označily za objev roku.
Život jako quest
Po šesti letech přišel s druhým celovečerním snímkem. Scénář k němu napsal spolu s Jiřím Soukupem (s nímž spolupracoval už na Osmdesáti dopisech) a Vojtěchem Maškem. Podle nepříliš známé epické básně od Jaroslava Vrchlického nazvané Svojanovský křižáček vyprávějí příběh rytíře Bořka (Karel Roden), který se vydává po stopách svého uprchlého syna. Ten jednoho dne oblékl dětské brnění a odešel z domova do Svaté země, aby se zapojil do legendární dětské křížové výpravy.
Zoufalý otec se snaží syna dostihnout, ale vždy přichází pozdě, doráží na místa, kudy jeho dítě prošlo, ale marně. Naděje uvadá, jako se uvolňují stehy na vyšívané synově podobizně, kterou veze s sebou. Zmučený úzkostí musí pokračovat v cestě. Přitom potkává další postavy, především mladého rytíře (Aleš Bílík), který také směřuje do Svaté země. Zdánlivě prostý námět ztělesňuje klasický žánr příběhu o hledání a výpravě. Člověk je bytostně na cestě, život je úkol, quest.
Na festivalu v Karlových Varech snímek rozdělil publikum i filmové kritiky. Podle některých jde o bezobsažné filmové cvičení, které nudí a dá se prostě shrnout větou: Roden jede na koni. Druzí naopak Křižáčka chápou jako výjimečně podmanivou filmovou báseň, která okouzluje vytříbenou formou, nádhernými obrazy a univerzálně srozumitelným příběhem. Jasné slovo dala porota karlovarského festivalu, která snímku udělila Křišťálový glóbus pro nejlepší film.
Filmový protijed
Do popředí se dostává filmová řeč, vyprávění obrazem. Kamera, pod kterou je podepsán Jan Baset Střítecký, zachycuje italskou krajinu, ve které se film natáčel, v promyšlených výtvarných kompozicích. Zásadní roli hrají barevné plochy i světlo. Někdy vládne nátlak slunce, jinde se obraz potápí do tmy v přirozeném střídání noci a dne. Zvolený minimalismus lze chápat jako skutečnou úctu ke slovům, předmětům i gestům, kterým je třeba věnovat plnou pozornost. Soustředěnou náladu doplňuje citlivý hudební podkres Vojtěcha a Ireny Havlových.
Křižáček, podobně jako v poslední době třeba Paterson od Jima Jarmusche, nabízí protijed na převládající žánr akčních, hlučných a doslovných filmů. Nekřičí na diváka, co si má myslet a co má právě prožívat, ale umožňuje vykročit na málomluvnou, ovšem dobrodružnou cestu. Pokud některé filmy působí jako zběsilá jízda sportovním autem, pak Kadrnka natočil pomalé putování krajinou, které nikam nespěchá, občas bolí a namáhá, ale přináší hlubokou, zklidněnou radost.
