Praha - Lidé se v pražském strašnickém krematoriu naposledy loučili s filmovou režisérkou a scenáristkou Věrou Chytilovou, která zemřela 12. března ve věku 85 let. Se smutkem, ale i s humorem zavzpomínali kolegové, přátelé i její studenti. O trochu humorného rozptýlení se postarali protagonisté Divadla Sklep Tomáš Hanák, Milan Šteindler a David Vávra, když své rozloučení opepřili jakoby výkřiky ze záhrobí, odkud je káral a provokoval hlas zesnulé. „Nečti to… To jsou kecy! Musíte se víc snažit!“ spílala režisérka hercům, kteří se pak pokorně odšourali se slovy, že se budou snažit.
Dále při obřadu zazněly melodie, které měla režisérka ráda, jako například Non, je ne regrette rien Edith Piaf. Dojemnou smuteční řeč vedl její kolega Jan Kačer. Smuteční obřad zakončilo vysoupení Marty Vančurové, která přednesla oblíbenou báseň Věry Chytilové od Oldřicha Mikuláška Co člověk má. Opona se zatáhla při písni Oh baby, baby v podání někdejší skupiny Golden Kids. Mezi přítomnými byli Miroslav Donutil, Zdeněk Svěrák, Jiří Menzel, Bolek Polívka, Chantal Poullain, Jiří Macháček, Bohdan Sláma, Olga Sommerová, Irena Pavlásková, Květa Fialová a umělecká ředitelka karlovarského festivalu Eva Zaoralová.
Ohromně angažovaný člověk
U katafalku s rakví byly věnce a kytice od prezidenta republiky, parlamentu, ministerstva kultury, barrandovského studia, Herecké asociace, fondu kinematografie, České televize, FAMU, ale i od sousedů z Troje a Michaela Kocába.
Řekli při smutečním obřadu
Jan Kačer: „Chci vám dát nepatrnou květinku, vám a vašim dětem, které vás nepatrně dobře znají. Chci vám dát mateřídoušku. Milujeme vás.“
Bolek Polívka: „Jsem rád, že jsem mohl být s ní, že jsme se mohli hádat i tvořit. Stále si budu říkat, co by tomu řekla Věra. Věřím, že její duše je nesmrtelná a že se ještě setkáme.“
Na tuto nezaměnitelnou osobnost ve Studiu 6 ČT24 zavzpomínala její mladší kolegyně Helena Třeštíková, která vyzdvihla především výrazné osobnostní vlastnosti jako potřebu po vyjádření smyslu a nutnost jasného stanoviska. „Byla v podstatě ohromně angažovaný člověk, a to někdy až do sebedestrukce. Dělala věci, kterými si někdy velmi škodila, ale při tom byla vždy elegantní a svá,“ upozornila Třeštíková, která také přiznala, že Věra Chytilová byla tím člověkem, který ji dovedl k filmu.
„Pro mne první dotek s filmem byl v kině Praha, kde probíhalo pásmo krátkých filmů U stropu je pytel blech. Bylo to avizované nad vchodem kina a tam byla fotka krásné ženy Věry Chytilové. Já kolem toho chodila do školy a říkala jsem si: Být tak jako ona! Ty filmy jsem viděla asi desetkrát a vlastně jsem se rozhodla, že tohle je moje cesta. Okouzlovalo mě, že žena je režisérkou, ale její film O něčem jiném je vlastně zásadní film mého života. Naposled jsem ho viděla asi před čtyřmi lety v Plzni a uvědomila jsem si, jak je stále aktuální a současný a ve vyprávění možná mnohdy modernější než některé současné filmy. Její způsob vyprávění, schopnost odpoutat se od všech zažitých konvencí, jako když například ve filmu Panelstory použila všechny zkažené záběry, sdělovat vše velmi dynamicky a jít nesmlouvavě k podstatě věci, v tom je vskutku jedinečná. Nedokonalost, neučesanost, to všechno, co jde proti srsti, jí ohromně konvenovalo. Pokaždé, když nějaký její film vidím, tak dostanu mindrák,“ vyznala se z obdivu Helena Třeštíková.
S Věrou Chytilovou se přišly rozloučit osobnosti uměleckého světa:
Eva Zaoralová: „Já na ni myslím od té doby, co jsem se dozvěděla, že zemřela. Uvědomila jsem si, že takový permanentní pocit smutku a nenávratnosti mě provázel, když zemřel Federico Fellini. Měla jsem příležitost si mnohokrát uvědomit, že byla naprosto výjimečná tvůrčí osobnost. Myslím si, že její dílo bude doceněno až někdy v budoucnu. Ona svým způsobem byla velice prozíravá a některé situace, které ve svých filmech vyjádřila a naznačila, mají dnes obecnou platnost.“
Olga Sommerová: „Ve filmařině neměla konkurenci. Co jsem já na ní především obdivovala, byla její odvaha jak filmařská, tak i občanská. Ona byla člověk, který se angažoval. Fascinující bylo, že byla svá, že měla svůj názor, od kterého neustoupila. Byla člověkem, který neselhal, a proto jsme ji všichni obdivovali.“
Tomáš Pilát, autor biografie Věry Chytilové: „Byla nesmírně inspirativním člověkem, byla hodně upřímná a dokázala druhého udržovat v určitém napětí, ale jakmile se pro něco rozhodla, již to nikdy nezpochybnila. Moc jsem na ní obdivoval i její smysl pro rodinu, kdy velmi intenzivně prožívala vše, co se jejích blízkých týkalo.“
Chytilová, jež stála v 60. letech u zrodu takzvané nové vlny, upoutala už svými školními snímky Strop a Pytel blech. Proslavila se například filmy Sedmikrásky, Hra o jablko, Faunovo velmi pozdní odpoledne nebo Dědictví aneb Kurvahošigutntág. Byla držitelkou řady cen, včetně francouzského Řádu za umění a literaturu, Českého lva za dlouholetý umělecký přínos českému filmu či státní medaile Za zásluhy.
