Praha – Měly navázat na historickou tradici a pomoci s financováním zejména živnostenského podnikání. Místo toho se z kampeliček postupem času ztratilo téměř deset miliard korun, které si u nich lidé uložili. Přestože Česko už několikrát zpřísnilo regulaci záložen, o krachu dalších slýcháme takřka každoročně. A jak se ukazuje, situaci nejspíš nezlepší ani vládní novela zákona, kterou mají nyní na stole poslanci. Střádat si peníze do kampeliček bude dál hraničit s ekonomickým hazardem.
Metropolitní spotřební družstvo a WPB Capital jsou zatím poslední dvě záložny, které se během uplynulých dvanácti měsíců položily. Celkový počet kampeliček působících na českém trhu tak klesl na jedenáct. To je poněkud dramatický pád. Koncem 90. let, kdy byl fenomén družstevních záložen na vrcholu, v Česku jich fungovalo 127. Během následné vlny bankrotů přišli střadatelé o miliardy.
Avšak ani po více než 14 letech od krachu první záložny se nezdá, že by se trh vyčistil. „Může dojít k další konsolidaci – některé kampeličky opustí trh, nebo se sloučí dohromady. Ostatně podívejte se, kolik je u nás stavebních spořitelen nebo penzijních fondů. My jsme relativně malý trh, takže možná i deset je příliš,“ varuje hlavní ekonom společnosti Deloitte David Marek.
Obavy z krachů dalších záložen neskrývá ani Česká národní banka (ČNB), která od roku 2005 na jejich podnikání dohlíží. Rozptýlit obavy nedokázala ani novela zákona o spořitelních a úvěrních družstvech, kterou v červenci v prvním čtení schválili poslanci a která počítá například se zastropováním poskytovaných úvěrů nebo s povinnou přeměnou kampeliček na banky v případě, že jejich bilanční suma přesáhne pět miliard korun. „Vládou schválený návrh ČNB považujeme za naprosté minimum toho, co je potřebné pro zajištění větší stability sektoru,“ upozornil v rozhovoru pro portál ČT24 mluvčí národní banky Tomáš Zimmermann.
Na nestabilitu družstevních záložen upozorňuje ČNB dlouhodobě. Podnikání kampeliček podle ní nabourává vysoký podíl nesplácených úvěrů. Ten dosahuje až 22 %, zatímco u bank je to zhruba jen 6 %. Důvodem je to, že do záložen si často chodí pro peníze lidé, které banky odmítly. K nejrizikovějším půjčkám pak patří zejména ty vysoké v řádu desítek milionů. Jejich nesplácení přitom dokáže hospodařením kampeliček pořádně otřást.
Reputace ČNB v ohrožení
Fungování družstevních záložen v Česku v minulosti kritizoval také Mezinárodní měnový fond (MMF). Českou národní banku varoval, že i když záložny tvoří jen asi procento zdejšího finančního sektoru, jich špatná reputace jej staví do negativního světla jako celek. A poškozuje také image České národní banky a věrohodnost jejího dohledu. To by se mohlo Česku vymstít.
A v čem je podle MMF konkrétně problém? Na rozdíl od svých zahraničních sester jsou české kampeličky de facto „malé banky“. Na hony se tak vzdálily „sociální“ roli, jakou mají záložny hrát. Jejich působení není regionálně omezeno, ani nejsou navázány na konkrétní odvětví. „Důsledek této nezdravé konkurence se odráží ve zhoršující se kvalitě úvěrového portfolia záložen,“ konstatoval fond.
MMF proto Česku doporučil, aby působnost záložen teritoriálně omezila. Silnější propojení kampeliček s určitou lokalitou by totiž posílilo znalost jejich zákazníků a umožnilo lépe posoudit riziko nesplácení úvěrů. Jenže tato rada se do aktuálně připravované novely zákona nedostala. Stejně tak stranou zájmu zákonodárců zůstalo doporučení Světové rady družstevních záložen na zavedení pravidla, že každý člen záložny bude mít při rozhodování jen jeden hlas. „Tento princip funguje například ve Spojených státech, v Kanadě, na Novém Zélandu, v Austrálii,“ uvedl Zimmermann s tím, že posiluje zejména řídící kontrolní systém záložen.
Otázkou také je, zda z novely ve sněmovně nevypadne i 30milionový strop na úvěry poskytnuté jednomu členovi. Ten totiž chtějí svými pozměňovacími návrhy „vyautovat“ někteří poslanci. I 30 milionů se přitom může zdát jako velkorysý limit. Na základním kapitálu totiž musí záložny povinně mít jen 35 milionů korun. Kumulace vyšších úvěrů tak může nabourat jejich kapitálové krytí, a tudíž i kapitálovou přiměřenost celé kampeličky.
Morální hazard
Přestože zákonodárci i přes dlouholetou snahu nedokázali opakovaným krachům kampeliček zabránit, střadatele to neodradilo a dál jim svěřují své úspory. Bilanční suma záložen se za uplynulé čtyři roky více než zdvojnásobila. Zatímco v roce 2009 činila 17,6 miliardy korun, v roce 2013 to bylo už 44,8 miliardy.
Medvědí službu v tom udělalo Česku povinné pojištění vkladů v záložnách, které v roce 2006 nařídil Brusel. „Jde o morální hazard. Lidé se snaží využít momentálně vyššího zhodnocení peněz v záložnách a spoléhají na to, že v případě krachu dostanou vše zpět díky státu,“ vysvětlil David Marek. A výsledek? Jen bankrot Metropolitního spotřebního družstva ztenčil prostředky ve fondu pojištění vkladů téměř na polovinu. Z necelých 29 miliard korun, které měl fond k dispozici na konci roku 2013, mu po vyplacení klientů zkrachovalé záložny zbylo jen cca 16 miliard. To je pouze čtyřikrát tolik, kolik do společné kasy odvedly během loňského roku všechny banky, záložny a stavební spořitelny. Po odškodnění klientů WPB Capital fond přijde o další 3 miliardy korun. Jako krok správným směrem se proto jeví alespoň zdvojnásobení příspěvku kampeliček do fondu pojištění vkladů, se kterým počítá vládní novela.
Zlomit nad záložnami hůl?
Otázkou nicméně zůstává, zda by stát neměl klienty i renomé České národní banky po letech konečně začít chránit více. S přihlédnutím k mizivému tržnímu podílu záložen by se mohl zdát úplný zákaz jejich podnikání jako nejefektivnější řešení. Podle expertů by to byl ale krok špatným směrem. Záložny své místo v ekonomice mají, jde jen o to, aby je stát naučil jejich roli správně hrát.
„Pokud se pravidla nastaví lépe, tak je možné, že vznikne segment, který bude stále okrajový, ale bude vhodným doplňkem pro oblasti, kde banky nepůsobí nebo nechtějí působit. Může jít například o úvěrování malých firem a živnostníků,“ míní ekonom David Marek. A navíc jinde ve světě se kampeličky osvědčily. Třeba v Německu nebo v Rakousku právě z kampeliček historicky vznikla řada velkých bank. Jeden dobrý příklad v tomto ohledu máme, v roce 2010 na banku „povýšila“ záložna FIO a nyní patří k nejúspěšnějším nováčkům na trhu.
