Filozof a někdejší politik Jan Sokol, který zemřel ve věku 84 let, patřil k nejvýraznějším českým křesťanským intelektuálům. Podílel se na českém ekumenickém překladu bible, patřil mezi první signatáře Charty 77, v 90. letech také stál u zrodu Fakulty humanitních studií Univerzity Karlovy. Po listopadu 1989 se objevil v politice, zasedal ve Federálním shromáždění, byl ministrem školství v Tošovského vládě i kandidátem na prezidenta.
Zemřel filozof Jan Sokol. Člověk žije z toho, co se naučil, říkával
Jan Sokol, který se narodil v dubnu 1936, se nejvíce ale věnoval studentům, od začátku 90. let přednášel nejen na UK, už během normalizace vedl bytové semináře například o Friedrichu Nietzschem. Přesto podle svých slov nebyl učitelský typ.
„Jsem netrpělivý a student, kterému to neleze do hlavy, mě rozčiluje. Ale mám na to takovou filozofickou teorii. Člověk žije z toho, co se naučil… Moje povinnost je postarat se, aby to se mnou nešlo do hrobu. Ty věci nejsou moje. Jsem jenom jejich správce,“ svěřil se v jednom rozhovoru.
Sokolova cesta k filozofii nebyla přímá, nejprve se vyučil a zpočátku i živil jako zlatník a mechanik. Později po dálkovém studiu odmaturoval a v 60. letech několik semestrů studoval matematiku na Matematicko-fyzikální fakultě UK a poté se až do roku 1990 živil jako programátor, vydal několik knih a řadu článků o počítačích.
Zároveň se zabýval křesťanskou filozofií – jeho tchánem byl fenomenolog Jan Patočka (1907 až 1977) a právě tomuto směru, vycházejícímu ze základních lidských zkušeností, se Sokol věnoval prakticky celý zbytek života.
Po listopadu 1989 se zapojil i do politiky a v červnu 1990 byl za Občanské fórum (OF) zvolen do Federálního shromáždění, působil jako místopředseda Sněmovny národů. Po rozpadu OF se začátkem roku 1991 stal členem Občanského hnutí, které ve volbách v červnu 1992 propadlo. V prezidentských volbách v roce 1992 se po nezvolení a rezignaci prezidenta Václava Havla stal jedním ze zvažovaných kandidátů na funkci. Nakonec ho pro páté kolo volby nominovala ČSSD, kandidatury se však vzdal.
Poté se Jan Sokol věnoval hlavně akademické dráze. V únoru 1997 se stal docentem a o tři roky později profesorem, podílel se na vzniku Institutu základů vzdělanosti UK a jeho přerodu ve Fakultu humanitních studií v roce 2000, kterou pak sedm let vedl jako děkan. Zájem o správu věcí veřejných ho ale nikdy úplně neopustil, v prvních senátních volbách na podzim 1996 neúspěšně kandidoval za lidovce, o rok později kývl na nabídku funkce ministra školství ve vládě Josefa Tošovského.
Z akademického světa se k politickému angažmá nakrátko vrátil začátkem roku 2003, když se stal kandidátem vládní koalice ČSSD, KDU-ČSL a US-DEU pro třetí pokus o zvolení hlavy státu. Ve třetím kole tehdy zvítězil Václav Klaus. „Bylo to tehdy pár dobrodružných týdnů a velká námaha. Velké vypětí a potom, musím přiznat, určitá úleva, že to nevyšlo. Být prezidentem není žádná legrace,“ popsal svůj poslední pokus o aktivní zapojení do vrcholné politiky Sokol.
„On byl natolik vědomý sebe, že k tomu nepotřeboval mít tu satisfakci zvolení. I to na něm oceňuji,“ vzpomínala v úterních Událostech, komentářích socioložka Jiřina Šiklová. Také ona se domnívá, že pro Sokola znamenalo jeho nezvolení úlevu. „Že by zrovna byl z toho nadšen nebo byl zatrpklý, že nemohl být tím prezidentem a prohrál o pár bodů vedle Václava Klause, tak to myslím, že přežil velice dobře,“ dodala.
Politické dění nicméně často komentoval, už v polovině 90. let podepsal dokument Smíření 95, vyzývající k dialogu mezi českou vládou a reprezentací sudetských Němců. Před lety také varoval před dopady přímé volby prezidenta. „Kdyby na Hrad přišel trošku ctižádostivější člověk, udělá vládě peklo, a přitom nemá žádnou odpovědnost… Přímá volba vyžaduje kampaň a ta prezidentský úřad zakydá hnojem. Vytáhnou všechno svinstvo, včetně věcí, které nejsou pravda,“ odhadl budoucí vývoj.
Na Jana Sokola vzpomínala v Událostech, komentářích socioložka Jiřina Šiklová (zdroj: ČT24)
„Bavil“ se také Wikipedií, kterou editoval
Jako někdejší akademický funkcionář se často vyjadřoval i ke školství, například se mu příliš nelíbil růst počtu studentů vysokých škol. Syn uznávaného architekta Jana Sokola – mimo jiné autora novodobých úprav oltáře katedrály sv. Víta a vrat Zlaté brány – se v roce 1961 oženil s Františkou Patočkovou, dcerou filozofa a jednoho z prvních mluvčích Charty 77. Byl otcem jedné dcery a dvou synů. Vedle angličtiny, němčiny, ruštiny a francouzštiny ovládal také klasické jazyky.
O svůj velký všeobecný rozhled a zájem se Sokol nedělil jen se svými studenty, byl totiž i příznivcem a editorem internetové Wikipedie. „Všiml jsem si, že studenti mají v referátech stejné chyby, a jeden se přiznal, že to našel na Googlu, to jest na Wikipedii. Řekl jsem mu, že má hledat v lepších zdrojích, a nechal to být. Až když se roku 2007 chystalo výročí filozofa Jana Patočky, podíval jsem se na ,Wiki' a řekl jsem si, že to musím opravit,“ popsal Sokol své seznámení s encyklopedií.
Sokol byl pro mnohé symbolem lidskosti a pevných postojů
Pevné postoje, byť mohly být politicky rozdílné, důraz na etiku, lidskost a občanskou statečnost – to na osobnosti Jana Sokola oceňují politici, spolupracovníci a přátelé. Předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský k úmrtí svého přítele připomněl, že mu blízcí přezdívali Anděl míru. To pro jeho schopnost spojovat lidi různých názorů, ale stejného charakteru.
Předseda hnutí STAN Vít Rakušan na Twitteru napsal, že pokud by Sokol uspěl v roce 2003 v prezidentské volbě, Česko by dnes vypadalo jinak. „Moc jsem si jako mladík v roce 2003 přál, aby se stal Jan Sokol prezidentem. Chápal jsem ho jako přirozeného a důstojného pokračovatele Václava Havla,“ uvedl Rakušan.
Sokola jako důstojného nástupce Havla v prezidentském křesle by tehdy byli rádi viděli i další, kteří se s ním loučí. „Honza Sokol byl disident, chartista, křesťan, filozof, pedagog a byl by i prezidentem, za kterého jsme se nemuseli stydět. Ale především to byl laskavý člověk,“ uvedl ředitel Knihovny Václava Havla, diplomat a překladatel Michael Žantovský.
Podle Rychetského byl Sokol člověk navýsost čestný a zásadový; současně neobyčejně laskavý – schopný naslouchat každému a každého pochopit. „Jeho schopnost spojovat lidi různých názorů, ale stejného charakteru, se výrazně projevila nejen v rámci komunity lidí, které za minulého režimu spojoval podpis Charty 77, ale i v bouřlivé polistopadové době, kdy zasedal ve Federálním shromáždění a tlumil vášnivé spory – ať již pravo-levicové, anebo česko-slovenské,“ napsal Rychetský.
Zmíněnou zálibu Sokola z posledních let, opravování hesel na české Wikipedii, připomněl na Twitteru předseda Pirátů Ivan Bartoš. „Profesor Sokol byl také aktivním wikipedistou a významným advokátem svobody informací. Jeho intelekt a lidskost mi budou velmi chybět,“ uvedl.
Předsedkyně TOP 09 Markéta Pekarová Adamová o něm napsala, že byl moudrý a laskavý člověk, který ctil pravdu. „Pevně doufám, že přesně takové vlastnosti bude jednou mít český prezident, když jemu to těsně nevyšlo. Všechna čest životu velkého Čecha,“ doplnila.
„Vzpomínám na jeho diskuse s kardinálem Miloslavem Vlkem o tom, že bez etického základu nelze zdravou společnost vybudovat. Patří mezi nemnoho osobností, které dokázaly pevný charakter a hluboké hodnotové ukotvení spojit s vysokou profesionalitou,“ uvedl na sociální síti bývalý ministr kultury Daniel Herman.
Předseda KDU-ČSL, jíž je Herman členem, Marian Jurečka napsal, že v Sokolovi odešel člověk velkého ducha, pevného charakteru, dobrého srdce, klidné a bystré mysli. „Pro naši společnost, zemi a křesťanskou rodinu udělal velmi mnoho,“ míní. Hlubokou lítost nad úmrtím Jana Sokola vyjádřilo i Arcibiskupství pražské.
Předseda ODS Petr Fiala napsal, že se Sokolem sice občas měli politicky jiný pohled, ale obdivoval jeho filozofické dílo, hlubokou a poučenou víru, lidskost, občanskou statečnost a osobní integritu. „Rád jsem s ním diskutoval o víře a společnosti. Čest jeho památce,“ uvedl.