Praha – Demokracie v Česku v těchto dnech slaví 25. výročí. Jak ale ukázal průzkum CVVM, polovina Čechů je s ní nespokojena. 30 % dotázaných by dokonce považovalo za lepší způsob vlády autoritativní režim. Podle některých expertů Češi demokracii nepochopili. Pokud se tedy má v ČR dále rozvíjet, bude potřeba občany dovzdělat. Teď se hraje o to, zda se hozené rukavice chopí poslanci. Návrh usnesení na podporu občanského vzdělávání má jít do sněmovny 31. října.
V západní Evropě pomáhá občanské vzdělávání posilovat důvěru v demokracii už celá desetiletí. Skrze ně se vytváří předpoklady pro kultivaci člověka jako občana, posilují se demokratické hodnoty ve společnosti a lidé se učí aktivně ovlivňovat dění kolem sebe. V Česku je výchova k občanství teprve v plenkách. U zákonodárců stála léta na druhé koleji, a tak se stala spíš doménou nevládních organizací. Ty ale bez pomoci státu příliš nezmůžou. „Dobrovolnosti se meze nekladou, ale v tuto chvíli ta část občanské společnosti, která nějaké takové aktivity realizuje, je dělá nekoordinovaně v rámci dílčích podpor a grantů a není to celkově propojené,“ upozornila Lenka Petráková z občanského sdružení Oživení, které se občanskému vzdělávání intenzivně věnuje.
Příklady (ne)táhnou
Před volbami se sdružení Oživení rozhodlo zacílit na středoškoláky. Připravilo čtveřici videí, jejichž prostřednictvím mladé lidi učí, jak využívat standardy demokracie k utváření světa, v němž by chtěli žít. Nechybí ani příklady dobré praxe – ať už jde o kulturní akce pod taktovkou občanských iniciativ, hledání nového využití pro chátrající továrnu nebo projekt sdílení jízdních kol. Jenže dostat videa do škol je obtížné. „Oni to často slíbí, pak ale besedu na poslední chvíli zruší,“ upozornil Martin Kameník, který setkání se studenty organizuje.
Že je s občanským vzděláváním třeba začít už na školách, jasně ukazují průzkumy. Podle zjištění organizace Člověk v tísni si 80 % středoškolských studentů myslí, že nemohou ovlivnit dění kolem sebe na národní ani lokální úrovni. A třeba v mezinárodní studii ICCS 2009, která srovnávala občanské znalosti a postoje žáků ze 38 zemí, Česká republika úplně propadla. Předpokládanou účast v národních volbách deklarovalo v ČR jen 50 % žáků, zatímco mezinárodní průměr činí 81 %. Nejhoršího výsledku dosáhlo Česko i v ukazateli participace na politických aktivitách.
Mezery, které mladí lidé v chápání státu mají, jsou alarmující. „Bylo pro ně třeba překvapení, že všechno není jen stát, že jsou tu různé stupně veřejné správy. Přitom, když se v tom ten člověk nevyzná, tak nemá předpoklad, že něco může ovlivnit, protože neví, kam zajít,“ popsal své zkušenosti Martin Kameník z Oživení.
Zastánce má zavedení koncepční výchovy k občanství ve školách také mezi politology. „Pokud nebudeme vzdělávat mládež, tak tady budou vyrůstat generace, které jsou sice socializovány v demokratickém systému, ale v podstatě mu ještě pořád nerozumí,“ obává se politolog Palackého univerzity Tomáš Lebeda. Tady už ale občanské vzdělávání naráží na nedostatek peněz. K tomu, aby se mohlo koncepčně rozjet, jsou totiž třeba učitelé zběhlí v tématech výchovy k občanství a lidských práv. Těch se ale v Česku nedostává a na realizaci vzdělávacích kurzů pro ně chybí prostředky.
Seminář místo předvolební kampaně
Část potřebných financí by do budoucna Česko mohlo získat z fondů EU. Bez pomoci státu se ale občanské vzdělávání zřejmě neobejde. „Podle nás by to rozhodně měla být alespoň z části agenda státu, protože máme za to, že to patří do základních systémových předpokladů dobré funkční demokracie. Stát by neměl spoléhat na to, že se peníze seženou externě z evropských nebo jiných zdrojů,“ míní Ondřej Matějka z Centra občanského vzdělávání.
Štve vás vláda, radnice…? Demokracie není jen o tom jít jednou za čtyři roky k volbám. Když se vám něco ve vašem okolí nelíbí, změňte to. Na příklady dobré praxe poukazuje Oživení v dokumentu DYI! Změň to, když chceš. Návod na to, jak si „hlídat“ politiky, pak dává v dalších videích: Čekuj z gauče, Zákon 106. Lína huba holý neštěstí a Neváhej a toč! Pořizuj záznamy ze zasedání pro sebe i pro ostatní.
Angažovat by se mohly také politické strany. „V zahraničí je poměrně běžné, že existuje veřejný tlak na to, aby politické strany utrácely peníze, které dostávají ze státního rozpočtu, nejen za své kampaně a marketing, ale i za politické vzdělávání, za rozvíjení nějakých myšlenek, idejí a hodnot,“ podtrhl politolog Masarykovy demokratické akademie Lukáš Jelínek.
Nic takového v Česku zatím neexistuje. Občanské vzdělávání naopak naráží na předsudky. Většina voličů totiž ještě má v paměti přednášky marxismu-leninismu pořádané za minulého režimu. Těžko si tak představit, že moderní výchova k občanství se nemusí týkat zdaleka jen politiky a místo papouškování doktrín má posilovat schopnost občanů diskutovat, respektovat jiné názory a kriticky myslet.
Na zkušenou do Německa
Pro funkční příklad přitom není třeba chodit daleko. Německo po zkušenosti s nacismem začalo občanské vzdělávání budovat hned po druhé světové válce. Dnes je tam chápáno jako kontinuální proces, se kterým se začíná ve školách, pokračuje v dospělosti a nechybí ani na univerzitách třetího věku. Kromě politicky laděných témat se semináře zaměřují například na filozofii, rétoriku, interkulturní komunikaci, globální problémy světové ekonomiky nebo média.
V německém prostředí se občanské vzdělávání dělí na dva hlavní proudy. První z nich leží na bedrech státu. Jde o formální občanské vzdělávání vyučované zejména na školách. Tento proud se striktně řídí principem neutrality. Druhý pilíř výchovy k občanství je pak zaměřen na pochopení aktuálních politických a ideologických trendů a většinou odráží zájmy konkrétních zadavatelů. Mezi nimi figurují politické nadace, církve, ale i podniky nebo odbory.
Aby se výchova k občanství nezvrhla v propagandu, staví na přesně vymezených principech. Kromě transparentnosti a zákazu indoktrinace jde o princip kritického myšlení a vyváženosti a zásadu orientace na cílovou skupinu. Takto nalinkovaný systém nese ovoce. Důvěrou Němců v demokracii neotřásla ani hospodářská recese.
Sněmovna na tahu
Právě v Německu se proto teď rozhodla hledat inspiraci skupina tuzemských poslanců. Poslední říjnový den hodlá u příležitosti 25. výročí demokracie v Česku předložit do sněmovny usnesení podporující občanské vzdělávání. „Podtrhujeme klíčový význam občanského vzdělávání v demokratickém duchu a pro udržitelnost svobodného demokratického státu v České republice. Zavazujeme se, že občanské vzdělávání bude založeno na demokratických principech, prezentaci témat z různých úhlů pohledu a podpoře samostatného myšlení občanů,“ popsal plán předseda poslaneckého klubu KDU-ČSL a jeden z iniciátorů deklarace Jiří Mihola.
Iniciativu poslanců vítají i experti. „Kdyby toto prošlo, tak to vytváří rozumný rámec, k čemu se vztahovat, až budeme mluvit o občanském vzdělávání. Jsou tam ostatně kritéria převzatá z Německa,“ zdůraznil Matějka z Centra občanského vzdělávání. Jedním dechem ale dodává, že jde jen o první krok na dlouhé cestě.
I kdyby sněmovna text deklarace schválila, k vytvoření funkčního systému je od něj ještě daleko. Jasno iniciátoři zatím nemají v tom, zda by se výchova k občanství měla na školách vyučovat jako samostatný předmět ani jak by mělo fungovat vzdělávání dospělých. A velkou neznámou zůstávají také finance. O těch se tvůrci deklarace zdráhají hovořit úplně. „Upřímně řeknu, že takhle daleko ta diskuse nešla, abychom se bavili o konkrétních částkách. První krok teď bude sejít se s ministrem financí. Ten byl ale před volbami hodně zaneprázdněn,“ řekl portálu ČT24 Mihola.
Náklady přitom nebudou malé. V Německu s osmdesáti miliony obyvatel dávají spolková ministerstva dlouhodobě na výchovu k občanství kolem 350 milionů eur ročně. Podobný standard v desetimilionovém Česku by znamenal výdaje ve výši zhruba 46 milionů eur ročně. Méně robustní, i když stále funkční systém má Nizozemsko. I to za něj ale každoročně zaplatí přes 5 milionů eur. Otázkou tak je, zda dobře míněný záměr českých poslanců nakonec kvůli penězům nespadne pod stůl.
