Textař, skladatel a divadelník Jiří Suchý letos oslavil osmaosmdesáté narozeniny a šedesátku oslavilo divadlo Semafor, které založil a v jehož čele stále stojí. Podle Suchého divadlo vydrželo tak dlouho proto, že v něm odjakživa byla legrace. A také proto, že on sám s pomocí vlivných příznivců dokázal před rokem 1989 bruslit mezi nejrůznějšími zákazy. Suchý bilancoval v pořadu Interview ČT24.
„Mě baví všechno. Nemůžu za to. Ne že bych byl tak šlechetný, ale mám to od přírody, že vytěsňuji z hlavy věci neblahé a nechávám tam jen věci příjemné a to, co mě motivuje,“ reflektuje sám sebe Suchý. Vděčný je dnes svému divadelnímu partnerovi Jiřímu Šlitrovi, který ho přesvědčil, aby společně založili divadlo Semafor… a paradoxně i komunistické straně.
„Měl bych poděkovat KSČ za to, že mě začala postihovat, poněvadž kdyby to nedělala, tak o mě nikdo neví. Vystupoval jsem v zapadlé vinárničce, ale dráždil jsem je. V padesátých letech, když byl všude socialistický realismus, jsem zpíval písničky jako Zastřelilo tele krávu a Zlomil jsem ruku tetičce. Dnes už to nikoho nedráždí, ale tehdy mě museli odsoudit. A tak se o mně dozvěděla veřejnost.“
Později balancoval na hraně oficiálního umění. „Někdy mě odsuzovali, někdy zase bez ohledu na mě komunisté uvolňovali. A když v Moskvě začala obleva a přelila se k nám, tak dostali strach a pustili mě do zahraničí. Politika mě ovlivňovala, ať jsem chtěl, nebo nechtěl. Nějak jsem v tom bruslil… a dobruslil se ke dnešku,“ hodnotí Suchý.
„Měl jsem uspokojení z toho, že jsem v nejtěžších dobách kličkoval a unikal, když zákaz stíhal druhý, tak jsem třeba dělal komentář ke kreslenému filmu v Ostravě. To tady nikdo nevěděl a nemohli mi to zakázat. Uživil jsem se i v dobách, kdy mi šly knížky do stoupy. Gramofonové desky mi vydával šlechetný člověk Hraba z (hudebního vydavatelství) Pantonu, který říkal, že jemu o mém zákazu nikdo nic neřekl,“ vzpomíná na zvraty ve svém profesním životě Suchý.
Pomohlo mu podle něj i to, že měl přátele a příznivce na vlivných místech. „V městském výboru partaje byla soudružka, která mi řekla, že má tři lásky: Jaroslava Seiferta, mě a KSČ. A říkala, že jí zoufale vadí, co mi strana dělá. Tak mi třeba vzkázala, že si mám dát tři dny pozor, že mě budou natáčet, aby proti mně měli argumenty. Nebo jsem měl echo z ministerstva kultury, že prý na mě není nic pozitivního. Tak jsem napsal Tulipán, ten se dostal do čítanek a oni měli důvod mě zase prosazovat dál,“ vypráví dnes Suchý.
„Jednou jsme měli se Šlitrem tichou domácnost“
S Jiřím Šlitrem byli přátelé. „Nehádali jsme se, ale jednou byla taková tichá domácnost, kdy jsme se respektovali, hráli jsme spolu, ale nebylo to nejšťastnější,“ prozradil Suchý.
Později mu prý došlo, že k neporozumění došlo kvůli jeho chybě. „Dostal jsem nabídku na Barrandově natočit celovečerní film. To bylo něco, co jsem si vždycky přál. Pustil jsem se do toho a neřekl jsem mu to,“ říká o svém pochybení.
„Jeho to začalo mrzet. To jsem zjistil, až když jsem se dočetl, že si vyjednal v televizi svůj seriál. Beze mě. Najednou jsem si říkal: Proč to chce dělat beze mě? Pak mi došlo, že já dělám film bez něj. A hned jsem mu nabídl, aby udělal pár písniček, a všechno se urovnalo. Od té doby jsme byli kamarádi dokonce větší než kdysi,“ dodal Suchý.
Úspěch divadla Semafor si vysvětluje humorem a náladou, která v divadle vládla. „Moc jsme toho neuměli, co si budeme nalhávat, byli jsme skoro amatérská scéna. Ale měli jsme ohromnou výhodu, a proto jsme angažovali i Františka Filipovského a Miloše Kopeckého, poněvadž ti to milovali. Pochopili, že naše síla není v režijních záměrech a hereckém umění, ale v tom, že je tam obrovská legrace a že ta legrace není estrádního charakteru, ale je trochu kultivovanější, že to má svoji poetiku,“ shrnul Semafor.
„A teď bychom to měli natočit doopravdy,“ zakončil Suchý rozhovor s moderátorkou Zuzanou Tvarůžkovou.
