Praha – Největší český filozof 20. století a přední představitel fenomenologie Jan Patočka se na sklonku života stal jedním z mluvčích Charty 77. Tímto krokem však uznávaný vysokoškolský pedagog přitáhl ke své osobě nevítanou pozornost tehdejší Státní bezpečnosti. Osudovou se Patočkovi posléze stala schůzka s nizozemským ministrem zahraničních věcí Maxem van der Stoelem. Po ní byl Patočka zatčen a opakovaně vyslýchán. Při jednom z mnohahodinových martyrií na vyšetřovně utrpěl mozkovou příhodu a 13. března 1977 zemřel.
Jeden z nejvíce ceněných tuzemských myslitelů se narodil v Turnově 1. června 1907 v rodině středoškolského profesora. Po maturitě začal studovat romanistiku, slavistiku a filozofii na Univerzitě Karlově. Studoval též v Paříži, Berlíně a Freiburgu, kde byl žákem Martina Heideggera a spřátelil se s Edmundem Husserlem a jeho žákem Eugenem Finkem. Po návratu do Prahy se habilitoval prací v oboru fenomenologie Přirozený svět jako filozofický problém.
Od roku 1937 byl redaktorem časopisu Česká mysl a organizoval Husserlovy přednášky v Praze. Zároveň začal učit jako soukromý docent na filozofické fakultě. Za války učil na gymnáziu a vydal několik knížek pro budoucí studenty. Podruhé byl donucen k odchodu v roce 1950 z ideologických důvodů. V 50. a 60. letech pracoval v Ústavu T. G. Masaryka, Výzkumném ústavu pedagogickém nebo Filosofickém ústavu AV. Během Pražského jara 1968 se nakrátko vrátil na univerzitu, než byl v roce 1972 přinucen odejít definitivně do penze a začal přednášet v soukromí.
Hlavní část Patočkova díla je věnována fenomenologii, kde navázal na Husserlův objev přirozeného světa. Rozvinul také Platónovu myšlenku péče o duši a pokoušel se vytvořit novou filosofii dějin. Ve své poslední knize Kacířské eseje o filozofii dějin předpověděl hlubokou krizi technokratického pojetí světa, jedná se zároveň o jeho nejcitovanější a nejpřekládanější dílo. V řadě dalších prací se zabýval filozofickým významem Komenského a filozofií výchovy, ale také českými dějinami a uměním. Živil se také jako překladatel, do češtiny přeložil mimo jiné stěžejní Hegelova díla - Fenomenologii ducha a Estetiku.
Patočka se za svého života snažil politice vyhýbat a neúčastnil se aktivně ani Pražského jara. S politickým disentem se sblížil až v dobách normalizace v polovině 70. let. Podle mínění Patočkova zetě, vysokoškolského pedagoga Jana Sokola, došel k poznání, že za určitých okolností se i filozof musí chovat jako občan. Spolu s Václavem Havlem a bývalým ministrem zahraničí Jiřím Hájkem se tak stal jedním z trojice prvních mluvčích Charty 77. Patočkův pohřeb se stal významnou událostí protikomunistického odporu, nekrolog četl jeho žák Ladislav Menzel.
