Praha – Pražský rozhlas právě 25. února 1951 informoval o odhalení „protistátního spiknutí“. Jednalo se o pokračování čistek, kterými se totalitní KSČ zbavovala nepohodlných pohlavárů. Na svém zasedání Ústředního výkonného výboru obvinila z protistátní činnosti nebo buržoazního nacionalismu Rudolfa Slánského, Vladimíra Clementise, Gustáva Husáka a další. Hledání vnitřního nepřítele vyvrcholilo v roce 1952 soudním procesem s protistátním spikleneckým centrem, jemuž údajně velel právě Slánský. K smrti bylo odsouzeno 11 komunistických funkcionářů.
Politické procesy se členy vlastní strany byly Stalinovým vynálezem, které již jednou praktikoval během 30. let v Sovětském svazu. V nově ovládnutých zemích střední a východní Evropy jimi hodlal dosáhnout několika cílů. Šířením strachu a nedůvěry a zbavením se veškerých potencionálních odpůrců se sovětský vůdce především snažil přinutit tamní komunistické strany k naprosté poslušnosti.
Pernes: Gottwald se tlaku Moskvy neubránil
Celý proces hledání vnitřního nepřítele byl tudíž řízen Moskvou a jejími sovětskými poradci. Právě tito „odborníci“ vyvíjeli tlak na československého prezidenta Klementa Gottwalda, aby napodobil procesy, které již proběhly v Maďarsku, Bulharsku či Albánii. Podle historika Jiřího Pernese měl v Československu proběhnout obdobný soud jako s maďarským ministrem zahraničí Lászlem Rajkem, který byl v roce 1949 odsouzen k smrti. „Gottwald se tomu bránil, tlaku Moskvy ale samozřejmě odolat nedokázal,“ poznamenal ve Studiu 6 Pernes. Zatýkání komunistických pohlavárů v ČSR začalo v roce 1950, které poté vyvrcholilo v únoru 1951, kdy ve vězení sedělo již kolem padesáti nejvyšších nebo vysokých stranických funkcionářů.
Kandidátem na československého Rajka bylo více. Nejdříve to měl být brněnský tajemník krajského výboru KSČ Otto Šling. Potom se jím měl stát ministr zahraničí Vlado Clementis. Nakonec kandidatura padla na generálního tajemníka strany Rudolfa Slánského. Ten v sobě spojoval i jiný rozměr vypořádání se s vnitřním nepřítelem – byl židovského původu. Přesto nakonec všichni jmenovaní skončili na popravišti.
Husák unikl smrti jen o vlásek
Z buržoazního nacionalismu byl v padesátých letech souzen také pozdější prezident socialistického Československa Gustáv Husák. Nejen že byl jedním z významných soudruhů, ale také osobním přítelem Clementise. Husák však proces pokazil tím, že byl jako jeden z mála zatčených komunistů neústupný a veškerá obvinění odmítal jako nepravdivá. „Tato neústupnost mu pravděpodobně zachránila život,“ vysvětlil Pernes. Komunisté totiž ve svých konstruovaných procesech nepotřebovali lidi, kteří se vehementně hájili.
