Zástupci sněmovních stran v pořadu Události, komentáře hodnotili první jednání Evropského politického společenství, kterého se na Pražském hradě zúčastnilo čtyřiačtyřicet hlav evropských států. Diskutující se zaměřili také na energetickou krizi a vývoj války na Ukrajině.
Plané setkání, či diplomatický úspěch bez šustění papírů. Politici hodnotí pražský summit
64 minut
UK: Summit Evropského politického společenství
Předseda sněmovního výboru pro evropské záležitosti Ondřej Benešík (KDU-ČSL) považuje za klíčové, že se spolu dokázalo sejít čtyřiačtyřicet evropských státníků. Jako přínosná považuje i jednotlivá bilaterální setkání. Europoslanec Mikuláš Peksa (Piráti) si myslí, že se takový formát nejspíš uchytí. Summit se podle něj zapíše do historie. Je to způsob, jak mluvit i s nečleny, hodnotí kladně Peksa.
Členka zahraničního výboru poslanecké sněmovny Eva Decroix (ODS) byla nejprve skeptická k formátu setkání na Pražském hradě. Pokud se však podle ní nevytváří další struktury a „nešustí papíry“, je jednání hodnotné. Ani hlavy členských státu EU nemají v rámci Unie příležitost se běžně neformálně potkat, dodává.
Jiří Pospíšil, europoslanec za TOP 09, tvrdí, že setkání čtyřiačtyřiceti evropských lídrů signalizuje jednotný blok proti ruskému prezidentovi Vladimiru Putinovi, který vede válku na Ukrajině. Ukazuje se, že je proti němu celý kontinent, nejen „prohnilý Západ“, komentuje Pospíšil.
Místopředseda SPD Radim Fiala říká, že politika je o komunikaci a je důležité, aby se politici scházeli. Na druhé straně ale kritizuje, že summit neměl konkrétní cíle. Z toho pohledu byl podle něj „planým setkáním“.
Poslanec Ondřej Lochman (STAN) oceňuje, že došlo ke schůzce představitelů Turecka, Ázerbájdžánu a Arménie. Považuje to za jeden z důvodů, proč je celé setkání diplomatickým úspěchem. Místopředseda výboru sněmovny pro evropské záležitosti Jaroslav Bžoch (ANO), dodává, že je důležité jednat i s Maďarskem, které v rámci EU vystupuje jako „zlobivé dítě“.
Vývoj na Ukrajině dodává optimismus
V otázce vývoje Ruskem rozpoutané války na Ukrajině Benešík cítí, že by se konflikt mohl v dohledné době rozhodnout. Usuzuje tak podle úspěšného postupu Ukrajinců v posledních týdnech. Ruská armáda se podle něj ukázala být další „Potěmkinovou vesnicí“.
Pospíšil doplňuje, že napadená Ukrajina se úspěšně brání i díky ekonomické a vojenské podpoře Západu. Nedokáže však odhadnout, jestli se podaří osvobodit veškerá území v řádu týdnů či měsíců. Lochman považuje ukrajinské úspěchy za velké překvapení, i s ohledem na odhady průběhu války z února, které bránící se zemi příliš nefavorizovaly. Rusko podle Lochmana rádoby anektuje oblasti, které však současně ztrácí.
Peksa situaci na frontě vidí tak, že se ruské linie hroutí. To ale podle něj nedonutí Rusy ke kapitulaci. Donutit Rusko, aby skončilo válku, nebude snadné, tvrdí Peksa. Je to podle něj důvod, proč většina státníků „chodí kolem Putina po špičkách.“
Bžoch si myslí, že riziko vtažení Česka do konfliktu není vysoké. Záleží ale podle něj hlavně na tom, jak se zachová Putin. „Medvěd zahnaný do kouta je pořád medvěd,“ komentuje situaci. Fiala v té souvislosti kritizuje, že česká armáda není koncepčně vyhovující. Označuje ji za kapesní expediční sbor. Je podle něj třeba změnit její koncepci.
K jednání o míru musí přistoupit i Rusko
Fiala předpokládá, že válka na Ukrajině bude zdlouhavý konflikt, který může dále eskalovat. Pokud se do ní nezapojí NATO přímo, tak Ukrajina podle něj nemůže vyhrát. Navrhuje proto co nejdříve začít jednat o míru.
Všichni by chtěli, aby válka skončila, reaguje Decroix. Je ale podle ní nutné bránit Ukrajinu. Diplomaticky totiž není možné válku ukončit, protože Rusko odmítá jednat, je přesvědčená. Benešík navrhuje, že teprve pokud se okupant stáhne na své území, potrestá válečné zločince a zaplatí reparace, je možné zahájit vyjednávání. S Fialou proto nesouhlasí.
Pospíšil přirovnává Putina k nacistickému vůdci Adolfu Hitlerovi. Mír podle něj chtějí všichni. Jednání s Putinem ale přirovnává k podepsání Mnichovské dohody. Je podle něj chyba, že Západ nereagoval důrazněji již v roce 2014 po ruské anexi Krymu.
Bžoch říká, že jednat se musí. Připomíná ale snahy francouzského prezidenta Emanuela Macrona nebo německého kancléře Olafa Scholze, které byly v Moskvě oslyšeny. Pro jednání je proto nutné mít ochotného partnera, dodává. Také Lochman poukazuje na marná jednání ze začátku války, o které se pokoušela sama Ukrajina.
Jak reagovat na použití jaderné bomby
V případě, že by se Rusové odhodlali k útoku jadernou zbraní, bude podle Bžocha nutná okamžitá reakce. Pospíšila uklidňuje, že potenciální reakcí na použití atomové bomby se zabývají američtí bezpečnostní analytici. Na užití jaderné zbraně podle něj není možné reagovat pouze diplomaticky.
Podle Peksy by použití jaderné zbraně ovlivnilo i sousední země. Jaderný spad by byl měřitelný i v Česku, tvrdí. Inspiraci pro odvrácení takové hrozby vidí v řešení Kubánské krize z roku 1962. Lochman se domnívá, že Rusko by nezískalo použitím jaderné zbraně žádnou výhodu.
Decroix vnímá Putinovu nukleární rétoriku především jako vyhrožování. Ukrajině je však podle ní potřeba pomáhat i přes výhrůžky. Fiala si stojí za tím, že je nutné dělat vše pro to, aby k takové eskalaci nikdy nedošlo.
Unijní řešení energetické krize
V souvislosti s vyrovnáním se s problémem vysokých cen energií je podle Peksy nutné řešit také jejich sociální dopady. Občané chudších zemí EU se podle něj navíc dostávají pod větší tlak. Fiala namítá, že jednotné evropské řešení nebude existovat, protože každá země má jiný energetický mix. Jedinou možností je podle něj zastropovat ceny u výrobců.
Podle Benešíka je Česko velmi industrializované, a proto potřebuje energie víc než jiné státy. Ekonomika je založená na výrobě a výroba je tak náročná. Vláda nicméně nyní musí řešit aktuální problémy a aplikovat spíš krátkodobá než dlouhodobá opatření. Pospíšil si myslí, že v krátké době udělala Unie maximum možného.
Peksa vidí jako příčinu vysokých cen mimo jiné nedostatečnou nezávislost na fosilních palivech. Ta se podle něj zanedbávala. Decroix si myslí, že „do pasti“ Evropu dovedla nerozvážná energetická politika.
