Alena Terezie Vítek přišla ve svých šestnácti letech úplně o zrak. O dvě desítky let později neplánovaně otěhotněla. Otec dítěte s ní nezůstal, nepomáhá jí ani rodina, která žije na druhé straně republiky. Přesto se rozhodla, že dceru vychová. Jak se dvojici daří, považují lidé, kteří s nevidomými pracují, za pozoruhodné, i když svým způsobem za přirozené. Dvouletá holčička je velmi samostatná a matce již dokáže s lecčím pomoci. Jejich příběh celou dobu sleduje Český rozhlas Radiožurnál a nyní pro 168 hodin i Jana Gerleová.
Nevidomá žena vychovává sama dceru. Té jsou dva a stává se matčinýma očima
168 hodin: Náhradní oči (zdroj: ČT24)
Že bude Alena Terezie Vítek matkou samoživitelkou, jí bylo jasné od začátku. Když se její dcera narodila, netajila se svým štěstím, ale otec dítěte to vnímal docela jinak. „Řekl mi, že ji mám dát k adopci, aby to vyřešilo jeho problém. V tu chvíli jsem měla jasno. Rozhodla jsem se, že budeme s holčičkou samy,“ vzpomíná.
Překonat musela potíže, které si nedokážou představit matky, které nemají podobné postižení, a snad ani nevidomé matky, které nezůstaly samy. „Dobře se připravila v krátkém čase, který do porodu zbýval. Co jsem ji viděla poté, jak s malinkou pracovala a zacházela, tak myslím, že není co vytkout. Je to krásný vztah maminky a její dcery, plný a zdravý, jak má být,“ uvedla Olga Buriánková z Tyfloservisu.
Dnes ale už není Alena Terezie Vítek na všechno sama. Byť jsou dceři jen dva roky, matce vydatně pomáhá. „Když něco hledáme, třeba nemůžu najít dudlík, lahev pití nebo ve spěchu něco odložím, tak se jí zeptám, kde to je, ona se rozhlédne a řekne, kde to je. Běží a buď mi to podá, anebo když je to vysoko a nedosáhne na to, tak na tom místě zůstane stát. V podstatě je mýma očima,“ popsala. Holčička také dokáže sama, na matčin pokyn, uklidit hračky.
Veronika Hlaváčová, která dlouhodobě zprostředkuje příběh nevidomé samoživitelky posluchačům Radiožurnálu, byla svědkem toho, jak v domácnosti spadly hřebeny. „Automaticky začne pomáhat, protože ví, že maminka hledá tu věc rukama, ale ona je hledá očima,“ srovnala.
Symbióza s nevidomým rodičem
Dvojice dokonce hravě zvládá i procházky venku. Na rušných místech nosí matka dceru raději v nosítku, ale tam, kde to zná, nechává holčičku chodit. Ta ví – a respektuje – že nesmí odběhnout daleko od mámy. Naopak ji sama naviguje a upozorňuje na překážky, třeba na schody.
„Neřekla bych, že je běžné, že děti zrakově postižených rodičů začnou pomáhat, ale je to přirozené. Naučí se žít v symbióze s rodičem a vzájemně vnímají své potřeby,“ míní ředitelka Nadačního fondu Českého rozhlasu Gabriela Drastichová.
Alena Terezie Vítek už ví, že výzvu mateřství zvládne. Pořád je to pro ni ale velice těžké. Na co nestačí, má asistenty. Ti s dcerou chodí třeba na hřiště nebo ji učí malovat. S každým měsícem je dívka samostatnější a Alenina mateřská role lehčí.
„Můžu říct, že jsem šťastná a hrdá máma. Ne proto, že dceru vychovávám sama, ne proto, že nevidím, ale protože jsem obyčejná máma,“ uzavřela.