Česká televize pomáhá ve výuce dějepisu. U příležitosti nadcházejícího výročí vzniku Československa vznikl projekt pro učitele, který vychází ze seriálu České století. Podle historika Jaroslava Pinkase, který materiály pro školy připravil, je představení dějin prostřednictvím filmových ukázek mnohem atraktivnější než klasický výklad u tabule.
Tomáš Garrigue Masaryk, Edvard Beneš, Klement Gottwald. Nejsou to jen jména prvních tří ze čtyř československých prezidentů, ale hlavně osobností, které stanuly uprostřed dějinných událostí – ať už je vnímáme příznivě, nebo negativně. A jsou to také hlavní postavy prvních pěti dílů série České století, která se nyní stala i učební pomůckou.
„Nejde o to, že by se dozvěděli něco nového, jiného, ale dozvědí se to jinak. Základní faktografie, data jsou všeobecně známa, na tom nelze nic změnit. Ale jde o způsob, kterým se žáci seznámí s látkou,“ charakterizoval projekt, jehož je autorem, Jaroslav Pinkas z Ústavu pro studium totalitních režimů.
Prvních pět z celkových devíti epizod Českého století zahrnuje klíčové okamžiky české a československé historie od roku 1914, kdy Tomáš Garrigue Masaryk opustil dosavadní federalistický postoj a začal usilovat o osamostatnění českých zemí na Rakousku, do roku 1951, kdy si Státní bezpečnost přišla pro Rudolfa Slánského. Jednotlivé epizody se věnují také období mnichovské krize, působení londýnské exilové vlády a komunistickému převratu v roce 1948.
„Není to moralizující vykřičník, který se nad dějinami vznáší, ale je to otázka, kterou otevírá,“ popsal však Jaroslav Pinkas seriál.
Součástí projektu pro školy jsou kromě ukázek důležitých okamžiků z jednotlivých epizod a podkladů pro kantory také pracovní listy pro žáky. „Principem našich metodik je kombinace audiovizuálních materiálů s dalšími doplňkovými materiály, primárními zdroji, ať už jsou to novinové články, názory historiků, karikatury, fotografie, případně další doplňující dokumenty,“ poznamenal Jaroslav Pinkas.
Historik ovšem odmítl, že bez Českého století v hodině by se žáci o dějinách 20. století nic nedozvěděli. „Je oblíbené mediální klišé, že se moderní dějiny neučí,“ podotkl. Uznal, že není vše ideální, ale představa, že se do 20. století dostanou učitelé až těsně před prázdninami, je podle něj přežitá.
