Česká republika vstoupila do Severoatlantické aliance (NATO) přesně před 25 lety, 12. března 1999. Důležitost členství vyniká v posledních letech zvlášť s ohledem na obnovené imperialistické snahy Kremlu, v jehož sféře vlivu se české území spolu s mnoha dalšími zeměmi střední a východní Evropy nacházelo. NATO v reakci na ohrožení bezpečnostního řádu ve světě nevídaně posiluje a rozšiřuje svůj vliv.
Čtvrtstoletí Česka v NATO. Ruská agrese vede Alianci k posilování
Debata o možném začlenění Československa do Severoatlantické aliance začala brzy po pádu komunismu v listopadu 1989, kdy se země vymanila ze sovětského područí. Tehdy ale mnoho politiků ještě věřilo, že NATO může být vzhledem k úpadku Sovětského svazu – tedy soupeře, proti kterému byla organizace založena – předěláno na jinou formu, fungující jako nový základ pro budoucí bezpečnostní uspořádání Evropy. „Rozšířilo se přesvědčení, že bývalý protivník vítězného Západu, oslabená Ruská federace, může být nějakým způsobem integrován do světového řádu založeného na západních pravidlech a nepředstavuje hrozbu pro bezpečnost Aliance,“ uvedlo k loňskému čtyřiadvacetiletému výročí české ministerstvo obrany.
„Zdá se, že NATO jako struktura smysluplnější, demokratičtější a lépe fungující, by se přitom mohlo lépe proměňovat v zárodek nového evropského bezpečnostního systému než Varšavská smlouva. Rozhodně se ale i ono musí proměňovat. Především by mělo – tváří v tvář realitám soudobého světa – pozměnit svou vojenskou doktrínu,“ prohlásil prezident Václav Havel v květnu 1990 na zasedání parlamentního shromáždění Rady Evropy ve Štrasburku. Myšlenka vstupu Československa do Aliance tak tehdy velkou sílu neměla.
Ke změně názoru vedlo československé politické špičky například vyostřování sporů na Balkáně. V únoru 1991 byla rozpuštěna vojenská část Varšavské smlouvy a zástupci Československa a NATO se dohodli na vzájemných návštěvách civilních a vojenských delegací. V březnu 1991 navštívil Václav Havel jako první hlava postkomunistického státu sídlo NATO v Bruselu a naznačil i zájem země o vstup. „Víme, že řádnými členy NATO se zatím z mnoha různých důvodů stát nemůžeme. Zároveň se domníváme, že aliance zemí, které spojuje ideál svobody a demokracie, by se neměla natrvalo uzavírat sousedním zemím, které směřují k témuž cíli,“ prohlásil tehdy.
Vstup východních postkomunistických zemí do NATO ale neměl velkou podporu mezi západními politiky, například kvůli obavám, že by to v hroutícím se Sovětském svazu vedlo k posílení konzervativních komunistů. Mnozí také považovali zapojování zemí, které ještě nedávno stály na nepřátelské straně, za předčasné a uspěchané.
- Severoatlantická aliance (NATO), jejímž hlavním cílem je zajištění mezinárodního míru a bezpečnosti členských zemí, vznikla na základě Severoatlantické smlouvy. Jejích 14 článků platí dodnes. Dokument podepsali 4. dubna 1949 ve Washingtonu ministři zahraničí 12 zemí (USA, Kanady, Belgie, Dánska, Francie, Islandu, Itálie, Lucemburska, Nizozemska, Norska, Portugalska a Británie).
- V roce 1952 se připojilo Řecko a Turecko, v roce 1955 Německo a v roce 1982 Španělsko.
- V roce 1999 do NATO vstoupily jako první postkomunistické země Česko, Polsko a Maďarsko. Stalo se tak osm let po rozpuštění Varšavské smlouvy.
- V roce 2004 se členy NATO staly Slovensko, Slovinsko, Litva, Lotyšsko, Estonsko, Rumunsko a Bulharsko. V roce 2009 se přidalo Chorvatsko a Albánie. Černá hora se stala členem v roce 2017 a Severní Makedonie roku 2020.
- Zatím posledními, tedy 31. a 32. členy se 4. dubna a 2023 a 7. března 2024 staly Finsko a Švédsko.
- Klíčový článek 5 Severoatlantické smlouvy říká, že smluvní strany považují ozbrojený útok proti jedné nebo několika z nich za útok proti všem a zavazují se v takovém případě přispět na pomoc napadeným členům.
- Vstup do NATO bývá označován za jeden z největších úspěchů české zahraniční politiky po listopadu 1989.
Vlajka NATO
Ambice na členství
V říjnu 1991 ministři zahraničních věcí Polska, Maďarska a Československa společně prohlásili, že si jejich státy přejí, aby se zapojily do činnosti NATO, a prezident Havel si vstup do Aliance vytyčil jako jeden z hlavních cílů svého prezidentství.
V roce 1994 vláda Spojených států amerických schválila novou politiku vůči zemím střední a východní Evropy, v rámci níž stanovila principy politiky USA k NATO. Plánem bylo pozvat nové evropské demokracie do aliančního programu Partnerství pro mír. Za Česko, které se v roce 1993 oddělilo od Slovenska, podepsal účast v plánu tehdejší premiér Václav Klaus.
Plán předpokládal vojenskou spolupráci a možnost konzultací, neznamenal však poskytnutí bezpečnostních záruk NATO ani automatický nárok na budoucí členství. Jednotlivé státy měly oznámit, jaké zdroje, zařízení a jednotky hodlají v rámci spolupráce poskytnout a do jaké míry se hodlají podílet na společných akcích. Program sice otevřel proces rozšiřování, ale bez konkrétního termínu a kritérií. Dal však Alianci i zájemcům čas se na vstup připravit.
Roku 1997 se členové NATO rozhodli, že nabídnou Česku, Maďarsku a Polsku plné členství. Česká vláda vstup do Aliance podpořila jednomyslně, obě komory parlamentu velkou většinou. Rozšíření Aliance také schválilo všech šestnáct členských zemí. Protokoly o vstupu zmíněných tří zemí do NATO podepsali ministři zahraničních věcí zemí Severoatlantické aliance dne 16. prosince 1997.
Členy NATO se země oficiálně staly 12. března 1999, když ministři zahraničí slavnostně předali listiny do rukou ministryně zahraničí USA Madeleine Albrightové.
V období po teroristických útocích na USA 11. září 2001 NATO ocenilo ochotu a schopnost Česka podílet se na boji proti terorismu. Češi útok rozhodně odsoudili, zavedli zvýšená bezpečnostní opatření uvnitř státu a zapojili se do celosvětové protiteroristické kampaně.
- O členství v NATO usiluje i Bosna a Hercegovina, která je zařazena do Akčního plánu členství (MAP), který je předstupněm plného začlenění do NATO.
- Do Aliance chtějí dále vstoupit Ukrajina a Gruzie. Pod vlivem některých západoevropských zemí, obávajících se zhoršení vztahů s Ruskem, NATO v roce 2008 na summitu v Bukurešti nezařadilo tyto dva státy do MAP. Aliance ale prohlásila, že v budoucnu se obě země členy NATO mohou stát.
- Ukrajinský parlament v červnu 2017 přijal zákon, který snahu stát se členem Severoatlantické aliance oficiálně zakotvil jako prioritu státní politiky. Kreml vzápětí pohrozil, že Rusko by takové přiblížení NATO k ruským hranicím nenechalo bez odpovědi. Proti přijetí Ukrajiny se v minulosti vyslovovaly například Francie a Německo.
- O případném členství Ukrajiny v NATO se začalo výrazně hovořit po obnovené ruské invazi na Ukrajinu 24. února 2022.
- Generální tajemník NATO Jens Stoltenberg prohlásil, že Ukrajina se stane členem Severoatlantické aliance, ale „v dlouhodobém horizontu“. Stoltenberg zdůrazňuje, že Aliance musí zajistit, aby se válka nerozšířila mimo Ukrajinu a aby nepřerostla v konflikt mezi NATO a Ruskem.
Členství v NATO je v současnosti základem bezpečnosti a obrany České republiky, což je i zdůrazněno v strategických dokumentech. V Česku se od jeho přijetí do obranné organizace konalo několik summitů NATO. Na tom v roce 2002, prvním v ČR a zároveň prvním pořádaném na území bývalého východního bloku, bylo přizváno k započetí vstupních rozhovorů s NATO Bulharsko, Estonsko, Litva, Lotyšsko, Rumunsko, Slovensko a Slovinsko. Tisíce českých vojáků se za dvacet pět let členství účastnilo mnoha společných cvičení a misí v zahraničí, aktuálně v Pobaltí, na Slovensku, v Kosovu nebo Iráku.
NATO v současnosti
Severoatlantická aliance disponovala v roce 2023 napříč členskými zeměmi asi 3,36 milionu aktivních vojáků, 20 633 vojenskými letadly, 2151 vojenskými plavidly, 12 408 hlavními bitevními tanky a 5943 jadernými hlavicemi. Data vychází ze statistik německé platformy Statista.
Ve světle aktuální ruské invaze na Ukrajině a celkového zhoršení bezpečnostní situace ve světě, která z tohoto útoku částečně plyne, NATO opět výrazně získává na významu, nejvíce od dob studené války. „Do Evropy se vrátila válka, poprvé od konce druhé světové války na evropském kontinentě propuká velký mezistátní konflikt vysoké intenzity, který se odehrává v bezprostředním sousedství NATO a EU a v geografické blízkosti České republiky. Tato válka má nejen bezprecedentní globální důsledky, ale je i zásadní výzvou pro transatlantické spojenectví a evropskou bezpečnost,“ prohlásilo české ministerstvo obrany.
„Riziko dalšího rozšíření a eskalace konfliktu, či dokonce použití jaderných zbraní potvrzují nutnost zvýšeného úsilí při posilování kolektivní obrany členských zemí NATO,“ dodalo.
Lídři Severoatlantické aliance tak v červnu 2022 po více než deseti letech přijali nový „strategický koncept“ popisující aktuální výzvy pro NATO a plány kolem bezpečnostní spolupráce. Dokument vydaný na aliančním summitu v Madridu se obsáhle věnuje Rusku, které označuje za „nejvýznamnější a přímou hrozbu pro bezpečnost spojenců“. Dlouhodobý plán NATO ale poprvé zmiňuje i Čínu, která je rovněž vykreslovaná jako hrozba. Zmiňuje také nutnost obrany před kybernetickými hrozbami.
Ruku v ruce s tím jde i zvyšování výdajů na ozbrojené síly. Cílem NATO je vydávat na obranu dvě procenta hrubého domácího produktu (HDP) každé členské země. Generální tajemník NATO Stoltenberg uvedl, že očekává, že dohodnutá dvě procenta HDP letos vydá na obranu osmnáct členských států NATO. Podle odhadů NATO tento cíl loni splnilo jedenáct členských zemí. V roce 2014 vydávaly dvě procenta HDP na obranu jen tři členské státy.
Česká republika loni za obranu vydala asi 1,5 % HDP. „Česká republika v letošním roce poprvé ve své historii bude postupovat podle zákona, kde jsou ta dvě procenta daná, takže my náš závazek plnit chceme,“ prohlásila ministryně obrany Jana Černochová (ODS). Dodala, že vývoj HDP nicméně nejde odhadnout, takže je možné, že nakonec půjde o 1,99 či 1,98 procenta.
Severoatlantická aliance v lednu tohoto roku zahájila největší společné vojenské cvičení od studené války. Podle agentury Reuters se ho účastní na 90 tisíc vojáků ze zemí Aliance, dále více než padesát lodí, od těch letadlových až po torpédoborce, přes osmdesát stíhaček, vrtulníků a bezpilotních letounů a nejméně 1100 bojových vozidel včetně 133 tanků a 533 bojových vozidel pěchoty.
V rámci cvičení NATO nacvičuje plnění svých regionálních plánů, prvních obranných plánů, které Aliance po desetiletích vypracovala a které podrobně popisují, jak by reagovala na ruský útok. Cvičení s názvem Steadfast Defender 2024 (Pevný obránce 2024) má trvat do konce května letošního roku napříč Evropou a Severní Amerikou.
Předseda Vojenského výboru NATO admirál Rob Bauer zdůraznil, že NATO je silnější než kdy dřív, nicméně stále je potřeba „dělat více pro odrazení jakékoli potenciální hrozby“.
Krize Aliance
Aliance si za sedmdesát pět let existence prošla nejednou zatěžkávací zkouškou své jednoty a vize. Byla jí například operace Spojenecká síla, v rámci které jednotky NATO od března do června 1999 bombardovaly srbské cíle v Jugoslávii. Srbové se dopouštěli válečných zločinů a dokonce etnických čistek vůči civilistům Kosova albánské národnosti a snahou NATO bylo tato zvěrstva zastavit.
Nakonec se podařilo přinutit jugoslávskou vládu vedenou Slobodanem Miloševičem k mírovým jednáním a jugoslávská armáda se z Kosova stáhla. Bombardování letadel NATO ale zničilo velké množství srbské kritické infrastruktury a podle zprávy lidskoprávní organizace Human Rights Watch zabilo kolem pěti set civilistů srbské i albánské národnosti. Zásah v Jugoslávii zůstává dodnes kontroverzním.
Dlouhodobě se ale Aliance potýkala s jakousi „krizí identity“. „Po 11. září 2001 se hrozba ze strany jiného státu vůči Alianci zdála méně významnou než aktivity mezinárodního terorismu,“ uvedlo ministerstvo obrany. Kolektivní obrana a odstrašování se v desetiletích po studené válce podle něj dostaly do pozadí. „I když stále představovaly základy euroatlantické bezpečnosti, byly ve světle západní vojensko-technologické převahy považovány za téměř zbytečné,“ dodalo. Aliance se tak namísto obrany svého teritoria zaměřila spíše na prosazování bezpečnostních zájmů svých členů v zahraničí, třeba v Libyi nebo Sýrii.
Francouzský prezident Emmanuel Macron zaskočil v listopadu 2019 slovy, že se NATO „nachází ve stavu mozkové smrti“. Reagoval tak na turecký vpád do Sýrie, ke kterému došlo bez konzultace s jinými členy NATO. „Pokud se režim (syrského prezidenta) Bašára Asada rozhodne odpovědět na akce Turecka, zapojíme se?“ ptal se Macron.
Jeho kritika také padla na Spojené státy a jejich tehdejšího prezidenta Donalda Trumpa. Po jeho nástupu do čela USA nebyl na Spojené státy podle Macrona spoleh, navíc Trump prý vnímal NATO jako „hospodářský projekt“, kdy USA poskytují členům Aliance obranu, ale požadují za to hospodářskou výlučnost. Macron tehdy vyzýval k posílení vojenské obranyschopnosti Evropy, ale i k vedení strategického dialogu s Ruskem.
Trump, který usiluje o znovuzvolení do Bílého domu a je jasným favoritem Republikánské strany, se nedávno postaral o další kontroverzi. Na předvolební kampani v Jižní Karolíně prohlásil, že pokud země NATO nebudou dávat dost peněz na obranu a napadne je Rusko, Spojené státy pod jeho vedením jim na pomoc nepřijdou. Dodal, že by v takovém případě ve skutečnosti Rusko povzbudil, ať si dělá, co chce.
Generální tajemník NATO Jens Stoltenberg uvedl, že jakékoliv náznaky, že by si členové NATO vzájemně nepřišli na pomoc, podkopávají bezpečnost celé Aliance a ohrožují americké i evropské vojáky. „Každý útok na Severoatlantickou alianci bude čelit společné a silné reakci,“ dodal.
Tato slova a reálná šance, že Trump na prezidentské křeslo opět usedne, vedou mnohé evropské členy Aliance k přehodnocování své závislosti na USA. „Nemůžeme si o naši bezpečnost každé čtyři roky házet mincí v závislosti na těch či oněch volbách, jmenovitě na prezidentských volbách v USA,“ řekl eurokomisař Thierry Breton. Vedoucí představitelé Evropské unie podle něj chápou, že EU musí rozšířit své vojenské výdaje a kapacity. Jak již bylo zmíněno, pomalu, ale jistě k tomu dochází, a NATO se tak stává silnější, než bylo za mnoho let.