Když se Česko spolu s Polskem a Maďarskem stalo 12. března 1999 členem Severoatlantické aliance, byl to významný mezník a symbolické potvrzení pádu železné opony. Rozšíření NATO však částečně zastínila vrcholící krize v Kosovu, která se stala pro nováčky zatěžkávací zkouškou – a Česko v ní nepodalo právě přesvědčivý výkon. Necelé dva týdny po rozšíření Aliance zaútočila na srbské cíle, aby zastavila čistky vůči kosovským Albáncům a humanitární katastrofu.
Úder na Jugoslávii zastavil genocidu v Kosovu. Zeman ho tehdy sám schválil, dnes lituje
Soužití Srbů a Albánců na území Kosova je složité a konfliktní už od středověku. Srbové považují oblast za „kolébku srbství“. Ve 13. století jim totiž patřila a kosovské město Peč bylo sídlem pravoslavného patriarchy. Konec srbského panství přinesla bitva na Kosově poli v roce 1389, v níž zvítězil turecký sultán. Po následující staletí bylo Kosovo součástí osmanské říše a osidlováno spřízněnými Albánci.
Srbové se ocitli v menšině, ale stále považovali území za své. Albánci se zase považovali za potomky starověkých Ilyrů, kteří na území Kosova žili dávno před příchodem Slovanů. V roce 1918 se Kosovo stalo součástí Království Srbů, Chorvatů a Slovinců, později Jugoslávie. Cíleným dosídlováním se začalo etnické složení zase měnit, tentokrát ve prospěch Srbů.
Život ve městě Prizren v Kosovu jako části Srbského království v roce 1916
Po druhé světové válce sice Kosovo získalo v rámci Srbska autonomii, ta ale byla značně omezená. Když se v 70. letech rozšířila, vyvolalo to paradoxně nespokojenost na obou stranách. Srbové v tom viděli oslabení svého vlivu a rostoucí převahu Albánců, kterých navíc rychle přibývalo. Albáncům zase vadilo, že Kosovo nezískalo v rámci Jugoslávie postavení republiky. Komunistický režim ale demonstrace a projevy nespokojenosti potlačoval.
Koncem 80. let se v Srbsku vyhrotily nacionalistické tendence a v roce 1989 začaly v Kosovu represe proti Albáncům. Osm desítek jich při bojích přišlo o život, v oblasti byl vyhlášen výjimečný stav. Krátce nato Srbsko zrušilo Kosovu autonomii. Albánci reagovali bojkotem centrálních úřadů a začali otevřeně usilovat o větší samostatnost. V červenci 1990 dokonce kosovský parlament vyhlásil nezávislost, Srbsko však tento parlament ihned rozpustilo.
Národní knihovna Kosova v metropoli Prištině (snímek z roku 1993)
Tlak na Albánce pokračoval likvidací univerzity v kosovské metropoli Prištině a zákazem výuky v albánštině ve školách. Poslanci rozpuštěného kosovského parlamentu se pokusili znovu vyhlásit nezávislost Kosova, což si nechali potvrdit referendem – v něm 99,7 procenta voličů nezávislost podpořilo.
Divoký rozpad Jugoslávie, který vyústil v krvavé války, však snahy o osamostatnění Kosova na čas utlumil. Po odtržení Slovinska, Chorvatska, Makedonie a Bosny a Hercegoviny zůstaly v roce 1992 v zemi s názvem Svazová republika Jugoslávie jen Srbsko a Černá Hora. Poválečné smlouvy potvrdily nové uspořádání. Protože Kosovo nemělo status republiky, zůstalo nadále součástí Srbska.
Nástupnické státy Jugoslávie
Ozbrojený boj za nezávislost
Odpor kosovských Albánců k Srbsku ale sílil a radikalizoval se. V roce 1996 vznikla Kosovská osvobozenecká armáda (UČK) a následující rok propukla válka se Srbskem. Na obou stranách docházelo k násilí a etnickým čistkám, lidé byli vyháněni z domovů.
Srbsko útočilo nejen na svoji „neposlušnou“ provincii, ale i na sousední Albánii. Zdůvodňovalo to tím, že Albánie toleruje ozbrojeným skupinám přecházení hranic a že albánské pohraničí využívají povstalci z Kosova jako útočiště a pro pašování zbraní.
Před dvaceti lety začaly letecké údery NATO na Jugoslávii (zdroj: ČT24)
Mírové plány na vyřešení situace obě strany odmítaly. Každá tvrdila, že návrh je výhodný pro druhou stranu konfliktu. V lednu 1999 Kosovská osvobozenecká armáda vyhlásila, že „Kosovo by mělo mít postavení nesporné územní entity zcela nezávislé na jurisdikci Srbska a Jugoslávie“. Chtěla být také uznána jako jediná legální vojenská formace v Kosovu.
Naopak Srbsko považovalo povstalce za teroristy a tak k nim také přistupovalo. Mezinárodní společenství sice souhlasilo s rozšířením autonomie Kosova, ale ne s jeho nezávislostí. Nepodporovalo ani povstalce, ale umírněné politiky kolem předáka Ibrahima Rugovy. Ten sice také usiloval o nezávislost země, ale postupnými a mírovými prostředky.
Těla etnických Albánců zmasakrovaných Srby v kosovské obci Rogovo na snímcích německého pozorovatele OBSE (29. 1. 1999)
V lednu 1999 se spory znovu vyostřily a srbské jednotky vpadly do Kosova. Po jejich „protiteroristické operaci“ bylo na jihu Kosova u obce Račak nalezeno 45 mrtvých kosovských Albánců. Mnohé oběti byly podle médií zmrzačeny nebo na nich byly vidět střelné rány. Agentura AP popsala, že někteří mrtví měli vypíchané oči a jiní rozbité hlavy. Vyšetřování ukázalo, že mezi oběťmi byly i ženy, chlapec a mnoho starých lidí. Srbsko však tvrdilo, že šlo o povstalce zabité v bojích.
„Po tom, co jsem sám viděl, neváhám tuto událost označit za masakr, za velmi vážný zločin proti lidskosti. Nemám slov k vyjádření svého zhnusení nad tím, co nemůže být popsáno jinak, než jako nepopsatelné zvěrstvo,“ řekl šéf Ověřovací mise OBSE v Kosovu William Walker.
Masakr odsoudilo NATO, OBSE, Rada Evropy, generální tajemník OSN a řada států včetně USA, Británie, Německa, Francie a Itálie. A dokonce i Rusko, tradiční spojenec Srbska. Některé země volaly po zásahu NATO a vyšetření masakru Mezinárodním trestním tribunálem pro bývalou Jugoslávii. Tomu však Srbsko bránilo a argumentovalo tím, že v Kosovu žádná válka není, proto tam ani nemůže docházet k válečným zločinům.
Jde o samotnou existenci, nebo zánik našeho národa. Zachránit nás před genocidou přitom může jen mezinárodní společenství.
Miloševičův „boj proti terorismu“
Albánský parlament požádal NATO o zásah, aby se předešlo „krvavé lázni“ v Kosovu a aby se konflikt nerozšířil do celého regionu. Vyzval Západ, aby zvýšil tlak na jugoslávského prezidenta Slobodana Miloševiče.
Americký vyslanec v oblasti Richard Holbrooke upozornil, že už v říjnu předchozího roku bylo NATO „jen 96 hodin od bombardování cílů v Jugoslávii s cílem zastavit srbskou ofenzivu proti kosovským Albáncům“ a nyní je situace možná ještě vážnější. Jugoslávie se tehdy úderu vyhnula jen díky dohodě, kterou ale poté nedodržovala.
obrázek
Prezident Slobodan Miloševič při jednání s nejvyššími představiteli NATO obhajoval vojenskou operaci v Kosovu slovy, že Jugoslávie má „legitimní právo bojovat proti terorismu“ a „žádný zahraniční nátlak ji o to nemůže připravit“.
Přestože mnoho zemí nevylučovalo zásah v Kosovu, evropští politici i generální tajemník NATO Javier Solana zdůrazňovali, že prosazují dohodu a politické řešení krize. Trvali ale na tom, že Jugoslávie musí splnit všechny své mezinárodní závazky. „Pokud je použití síly jedinou řečí, které prezident Slobodan Miloševič rozumí, pak použijeme sílu,“ řekl Solana.
Myslíme to zcela vážně a nebudeme pasivně přihlížet masakrům. To není jako v Bosně, kde jsme byli nuceni bezmocně sledovat masakry nejhoršího druhu.
Jistá opatrnost mezinárodního společenství vycházela z toho, že odpovědnost za vyhrocení situace nesly obě strany a ani jedna z nich nepřipouštěla ústupky. Diplomaté se také obávali, aby úder v Srbsku nebyl vykládán jako podpora povstalců a nezávislosti Kosova. To kvůli radikálnosti a jisté nevyzpytatelnosti povstalců nikdo nechtěl.
Ke kompromisu se ale žádná strana nechystala. Kosovská armáda označila nezávislost za hlavní cíl boje a odmítla přistoupit na „nikam nevedoucí, a proto škodlivé“ kompromisy. Odmítla i autonomii. „Takzvanou autonomii už jsme tu měli, a jediným jejím výsledkem byly stovky tisíc politických vězňů a stovky tisíc ekonomických uprchlíků,“ uvedl jeden z představitelů UČK.
Konference v Rambouillet
Mezinárodní konference o řešení krize v Kosovu se konala v únoru 1999 na zámku Rambouillet u Paříže. Po váhání se jí nakonec účastnili i zástupci Jugoslávie, avšak jen nižší diplomaté, nikoli prezident Miloševič. Se zástupci kosovských Albánců se navíc odmítali setkat, obě delegace tak seděly v jiných místnostech a mezi nimi působili zprostředkovatelé. Až po více než týdnu je ke společnému jednání přiměla americká ministryně zahraničí Madeleine Albrightová.
Jugoslávie na jednáních trvala zejména na neměnnosti svých hranic a odmítnutí nezávislosti Kosova. Nesouhlasila ani s přítomností mezinárodních sil v této provincii. Prezident Černé Hory navíc vzkázal, že nepřijme dohodu, která by postihla status jeho republiky v rámci Jugoslávie, a že je rozhodně proti tomu, aby se Kosovo stalo třetí republikou ve svazku.
Srbští nacionalisté demonstrovali před zámkem Rambouillet během jednání mírové konference o Kosovu (12. 2. 1999)
Kosovská delegace, především zástupci Kosovské osvobozenecké armády, zase odmítala jiné řešení než nezávislost, trvala na podpisu příměří a okamžitém rozmístění mezinárodních sil na svém území. Osvobozenecká armáda také nechtěla slyšet o svém odzbrojení, s čímž mírové plány počítaly. Jednání skončilo po dvou týdnech neúspěšně, přestože například Spojené státy hrozily oběma stranám konfliktu, byť s různou intenzitou.
„Naše diplomacie se opírá o použití síly a rozhodli jsme se ji použít, pokud jednání nepostoupí kupředu. Pokud budou za nezdar jednání odpovědni Srbové, stanou se terčem útoků srbské cíle. Pokud za to budou odpovědni Albánci a Kosovská osvobozenecká armáda, ztratí podporu mezinárodního společenství, kterou potřebují pro prosazení svých cílů,“ varovala Albrightová.
Ministryně zahraničí USA Madeleine Albrightová v dubnu 1999
Na druhém kole jednání došlo 15. března 1999 k podpisu dohody pouze jednostranně, zástupci UČK. Jugoslávie odmítla smlouvu s tím, že podle ní by v podstatě do budoucna zaručovala Kosovu nezávislost. Po uplynutí tříletého přechodného období, kdy by správu nad Kosovem převzalo mezinárodní společenství, se mělo podle smlouvy konat referendum o dalším statusu Kosova, což by podle Jugoslávie jistě vedlo k jeho odtržení.
Posledním diplomatickým pokusem, jak odvrátit válku, byla mise amerického vyjednavače Richarda Holbrooka do Bělehradu 21. března. Ani tentokrát ale Miloševič neustoupil a 23. března Holbrook oznámil definitivní krach jednání s Jugoslávií.
Zásah NATO měl vést k okamžitému zastavení násilí
Generální tajemník NATO Javier Solana poté 23. března 1999 vydal rozkaz k zahájení vojenské akce. Vedením operace Spojenecká síla (Allied Force) byl pověřen vrchní velitel sil NATO v Evropě Wesley Clark. Cílem úderů se staly srbské vojenské cíle a další strategické objekty na území Jugoslávie.
Po několika měsících neúspěšného diplomatického jednání a přesvědčování, aby Jugoslávie ukončila násilí, etnické čistky, vyhánění a vraždění kosovských Albánců, sáhla Aliance k otevřenému použití vojenské síly. Šlo teprve o druhý zásah Aliance, která právě v roce 1999 slavila padesáté výročí své existence (prvním bylo bombardování bosenskosrbské armády v roce 1995).
Generál Wesley Clark a generální tajemník NATO Javier Solana (25. 3. 1999)
Hlavními cíli operace NATO bylo plnění rezoluce Rady bezpečnosti OSN. Konkrétně ukončení veškerých vojenských akcí a okamžité zastavení násilí a represí v Kosovu, stažení všech srbských vojenských, polovojenských a policejních sil z území, rozmístění mírových sil OSN, bezpečný návrat všech uprchlíků a vyhnaných osob a politická dohoda o Kosovu založená na mírových dohodách z Rambouillet v souladu s mezinárodním právem a Chartou OSN.
Rada bezpečnosti OSN už v září 1998 ostře odsoudila násilí v Kosovu a vyhnání více než čtvrt milionu kosovských Albánců z jejich domovů. Varovala také, že „zhoršení situace v Kosovu představuje hrozbu pro mír a bezpečnost v oblasti“. Obvykle takové poslední varování znamená, že je poté k řešení problému už možné využít všechny prostředky. Tentokrát to ale bylo jinak, proti zásahu se vyslovilo Rusko a Čína.
Jugoslávie zásah označila za nezákonnou válečnou agresi proti svrchované zemi. Podobně se vyjadřovalo Rusko, jako tradiční spojenec Srbska. NATO akci naopak označilo za humanitární zásah, který má ukončit krveprolití a zabránit další destabilizaci regionu.
Generál Wesley Clark (13. 4. 1999)
Havel úder podpořil, ale nevítal
Zásah NATO v Jugoslávii necelé dva týdny po vstupu Česka do Aliance vyvolal spory na tuzemské politické scéně. Zastání měl u prezidenta Václava Havla, který ho chápal jako reakci na dlouhodobé jednání Miloševičova režimu a porušování dohod a také jako krajní, ale v dané situaci už nutný krok. I on ale litoval, že se nepodařilo najít řešení mírovou cestou.
„Jugoslávie byla napadena, aniž k tomu měla Aliance přímý mandát od OSN. Nestalo se tak ale ze svévole či z agresivity nebo z neúcty k mezinárodnímu právu. Stalo se tak naopak z úcty k právu. Ale k právu vyššímu, než je to, které chrání suverenitu států. Totiž z úcty k právům člověka,“ řekl Havel.
Jeho postoj byl částí veřejnosti kritizován a dodnes se dokonce traduje zkreslený výrok o „humanitárním bombardování“, o kterém však Havel ve skutečnosti nikdy nemluvil a tento termín odmítal. Často se také mylně uvádí, že Havel útok na Jugoslávii schválil, ani to ale není pravda.
Prezident Miloševič odmítl mírovou smlouvu podepsat, postavil se proti celému demokratickému světu, kterému nezbylo, v zájmu záchrany lidských životů a ukončení lidského utrpení, nic jiného než zasáhnout. Toto řešení chápu sice jako krajní, ale v dané situaci nezbytně nutné.
Ještě 24. března Havel vyzval Miloševiče, aby bezpodmínečně a co nejdříve splnil požadavky mírového společenství a předešel tím další eskalaci konfliktu, ve kterém „nemá šanci zvítězit“. Havel řekl, že vydání rozkazu zahájit letecký útok nebylo pro Alianci snadným krokem. Poté, co srbská strana odmítla podepsat mírovou dohodu o Kosovu, ale podle něj nebylo jiné východisko.
Havel upozornil, že demokratický svět nemá zájem ponížit Srby ani s nimi nechce vést válku. Svrchovanost a svoboda Srbů však nesmí být uplatňována za cenu potlačování lidských práv a na úkor svobodného rozvoje jiných národů v Jugoslávii, dodal. Současně upozornil na nebezpečí rozšíření zdánlivě lokálního ozbrojeného konfliktu ve velký válečný střet, který může zasáhnout i jiné kontinenty než Evropu.
Havel byl přesvědčen, že za letecké údery NATO proti Jugoslávii nese jednoznačnou odpovědnost Miloševič. „Nyní snad pochopil, že mezinárodní společenství v čele s NATO je opravdu schopno přejít od slov k činům a že k zachování míru je poté, co selhala diplomatická jednání, ochotno použít i sílu,“ uvedl Havel, jenž byl zároveň jako prezident vrchním velitelem českých ozbrojených sil.
Česko vyslalo nemocnici a nevyzbrojený letoun
Česká menšinová vláda – vedená ČSSD a podporovaná takzvanou opoziční smlouvou ODS – již koncem února schválila vyslání vojenské polní nemocnice, která se měla podílet na operaci NATO v Kosovu. Její účast poté schválil i parlament. Proti vyslání nemocnice a také nevyzbrojeného dopravního letounu An-26 byli jen komunisté a jednotlivci z ČSSD.
obrázek
Ministerstvo zahraničí v souvislosti s rozkazem generálního tajemníka NATO Javiera Solany zahájit letecký útok na srbské cíle zdůraznilo, že od samého počátku konfliktu upřednostňovalo diplomatické řešení. Zároveň konstatovalo, že to záleželo především na postoji jugoslávského vedení, které ale nebylo ani po opakovaných varováních ochotno takové řešení akceptovat. Proto označilo útok za nezbytný.
„Pokud by Aliance ani ve chvíli, kdy srbská strana nereagovala na závažná varování, útok neuskutečnila, ztratila by tvář a zpronevěřila by se tomu, co opakovaně deklarovala,“ uvedlo ministerstvo. Zároveň vyjádřilo naději, že se Miloševič vrátí k jednacímu stolu, i když k tomu může zřejmě dojít až po zahájení útoku. „Dosavadní neústupnost srbského vedení nedává velkou naději, že by projevilo kompromisnější postoj již nyní,“ podotkl resort.
Premiér Miloš Zeman řekl, že cílem by měl být návrat znesvářených stran k jednacímu stolu. „Cílem by měla být mírová dohoda, která by nezaložila nezávislé Kosovo, neboť nezávislé Kosovo je ekonomický a politický nesmysl; cílem by měla být dohoda zaručující rozšířenou autonomii kosovským Albáncům, autonomii, která by zabránila jejich exodu,“ prohlásil.
Dienstbier se bál blamáže
Zdrženlivě se k zásahu stavěl tehdejší předseda Poslanecké sněmovny a ODS Václav Klaus. Řekl, že násilné řešení nikdy nemůže být řešením dobrým a trvanlivým, a vyslovil se pro diplomatické řešení – přestože to už opakovaně ztroskotalo na neústupnosti Miloševiče.
„Na jedné straně je třeba brát velmi vážně porušování lidských práv v Kosovu a neochotu Jugoslávie zastavit vojenské operace v této části svého území. Na straně druhé je třeba za každým použitím síly vidět bolest a utrpení, navíc většinou nevinných lidí,“ uvedl Klaus poté, co Solana vydal rozkaz k útokům.
Proti zásahu se stavěl také zvláštní zpravodaj OSN pro lidská práva v bývalé Jugoslávii Jiří Dienstbier. „Od začátku jsem byl proti bombardování, protože se obávám, že to bude velká blamáž,“ řekl Dienstbier v přesvědčení, že tento krok nebude účinný. „Pokud Miloševič ustoupí, tak jenom proto, že bude chtít.“ Upozornil, že vůbec není jasné, co se stane po útocích, a připomněl, že Srbové jsou velmi bojovný národ.
Kosovští Albánci vítají NATO a líbají vlajky USA a Albánie při návratu do vlasti přes makedonsko-kosovskou hranici (15. 6. 1999)
Někteří čeští politici zároveň neopomněli zdůraznit tradiční vztahy mezi oběma zeměmi. Ministr zahraničí Jan Kavan (ČSSD) odmítl, že by Česko bylo ve válce s Jugoslávií, a řekl, že zásah „není namířen proti lidu a neznamená žádnou podporu ozbrojeným složkám kosovských Albánců“.
Ministr obrany Vladimír Vetchý označil vztahy za „tradičně o něco bližší“ a řekl, že po zásahu bude potřeba najít někoho, kdo bude hrát roli mírotvorce. I Zeman podotkl, že „povinností české vlády je navázat na přátelské dlouhodobé historické tradice“. Mnozí politici také často zdůrazňovali, že Česko se útoků přímo neúčastní.
Politologové tehdy hodnotili postoje českých politiků s výjimkou prezidenta Havla a částečně ministra Kavana jako rozpačité a nepříliš jednoznačné. Politici podle nich plně nedocenili členství v NATO, neorientovali se v bezpečnostní problematice a neuměli jasně formulovat české zájmy i závazky.
Pohled na jihokosovské město Peč poničené během leteckých útoků NATO (28. 6. 1999)
Ostrá kritika se ozývala i po prohlášení vlády, která vyzývala k dalšímu jednání s Miloševičem, přestože to opakovaně k žádnému výsledku nevedlo. A kabinet také tvrdil, že rozhodnutí o zásahu padlo ještě před vstupem Česka do NATO. „Z vládního prohlášení na mě dýchlo cosi, co mohli prožívat lidé v období Mnichova. Zvláštní úzkost, jsme-li konfrontováni s tvrdým rozhodnutím,“ komentoval to tehdy sociolog Ivan Gabal.
Kritice neuniklo ani lavírování a debaty kolem vyslání polní nemocnice. „Všechno, co se týká podmínek, za jakých se budeme angažovat (v Kosovu), jako by působilo dojmem, že my vyznamenáme Alianci tím, že se tam objeví uniforma českých vojáků,“ prohlásil Gabal.
Zeman přiznal souhlas po devíti dnech
Až 29. března, tedy pět dní po začátku operace, premiér Miloš Zeman na dotaz novinářů přiznal, že útok na Jugoslávii odsouhlasil za vládu on sám. Věc konzultoval pouze s ministrem zahraničí Janem Kavanem.
„Vzhledem k tomu, že celá záležitost byla operativní a že vyžadovala rozhodnutí v intervalu dvaceti až třiceti minut, po konzultaci s ministrem zahraničí jsem se rozhodl tak, jak jsem rozhodl, a to v sobotu (20. března) odpoledne s tím, že jde o útoky na ryze vojenské, nikoli civilní cíle, a že se jedná o ty vojenské akce, které mají zabránit humanitární katastrofě,“ řekl.
Zeman zdůraznil, že útok schválilo všech devatenáct členů Aliance, včetně tří čerstvě přijatých, a že Česko má zájem na nalezení politického, nikoli pouze vojenského řešení krize. Vláda začala o úderech jednat až poté. Zeman také řekl, že přelety letadel NATO nad Českem vláda schválila už v říjnu předchozího roku. Několik dní se přitom diskutovalo o tom, zda jsou přelety vůbec legální.
- Tehdejší premiér a nynější prezident Miloš Zeman se v souvislosti s 20. výročím vstupu Česka do NATO vrátil i k úderu v Jugoslávii. S dvacetiletým odstupem označil v rozhovoru pro ČTK schválení akce za chybu. „S určitým odstupem to považuji za chybu a domnívám se, že to byl akt určité mocenské arogance,“ řekl.
- Zeman také uvedl, že na tehdejší rozhodování vlády vzpomíná velmi nerad. Česko bylo podle něj poslední zemí, která souhlas s bombardováním vyslovila. „A to ještě z toho důvodu, že jsme byli v NATO tři neděle a nebylo by asi úplně normální, kdybychom hned jako nováček a jako jediná země vetovali toto rozhodnutí.“
Česko-řecký neúspěch
Čeští politici na sebe během kosovské války upozornili ještě jednou. Ministr zahraničí Jan Kavan a jeho řecký protějšek Jorgos Papandreu v květnu dojednali a v Pekingu (!) podepsali takzvanou česko-řeckou iniciativu, kterou posléze předali generálnímu tajemníkovi NATO Javieru Solanovi a velvyslancům spojeneckých zemí.
Návrh stál na dvou- až třídenním přerušení leteckých úderů NATO jako „kroku dobré vůle“ a „pomoci diplomacii“, až budou „bezpečné signály přijetí základních tezí rezoluce Rady bezpečnosti OSN“ a bude zřejmé, že souhlas jugoslávské vlády s ní je „na dosah“.
Více než 25 tisíc kosovských Albánců se tísní v uprchlickém táboře na hraničním přechodu Blace mezi Makedonií a Kosovem (3. 4. 1999)
Autoři plánu konstatovali, že i když akce NATO přiblížila řešení konfliktu, zároveň se zhoršilo utrpení lidí v Kosovu a vzrostl počet srbských civilních obětí. Jugoslávie podle nich navíc situace využila k zesílení etnických čistek a dalších krutostí v Kosovu.
Česko a Řecko předpokládaly, že po přerušení úderů se zastaví veškeré aktivity vojenských, policejních a polovojenských sil na srbské i kosovské straně, rozpustí se jugoslávská polovojenská seskupení a jugoslávské jednotky se stáhnou z Kosova. Tento odsun měly ověřovat letouny NATO. Kosovská UČK se měla zdržet veškerých aktivit, zavázat se k budoucímu odzbrojení a být pod přísnou mezinárodní kontrolou. Na bezpečnost by dohlížely smíšené jednotky a síly OSN.
NATO a jeho členské státy však na česko-řecký plán reagovaly buď rozpačitě, nebo rovnou negativně. Proti byly hlavně USA, Británie nebo Španělsko. Politici a diplomaté se obávali, že návrh vyvolá dojem rozpolcenosti NATO a oslabí tlak na Miloševiče, což jde proti hlavnímu cíli ukončit násilí v Kosovu. Návrh navíc stranil Jugoslávii, protože nepodmiňoval přerušení náletů ukončením násilí. Existovala i obava, že by pauza dala Miloševičovi čas na upevnění sil.
Příslušníci Kosovské osvobozenecké armády (UČK) na korbě nákladního vozu, který je veze do kasáren v Prizrenu (17. 6. 1999)
„Aliance bude uvažovat o přerušení leteckých úderů proti Jugoslávii jedině za předpokladu, že její prezident Slobodan Miloševič začne prokazatelně stahovat své jednotky z Kosova. Česko-řecký plán však požaduje opak – nejprve přerušit útoky, poté stahovat a jednat,“ podivoval se tehdejší šéf NATO Javier Solana.
Kavan po kritice ze všech stran začal vlastní návrh zlehčovat s tím, že nemělo jít o plán na řešení krize, ale jen o soubor „námětů, podnětů a návrhů“, ze kterých si politici v G8 a OSN mohou nebo nemusejí vybrat. Čeští politici plán až na výjimky (ČSSD, Jan Zahradil z ODS) zkritizovali a označili ho za nerealistický a podkopávající dosavadní taktiku NATO. Někteří dokonce iniciativu označili za „nůž vražený do zad“ Alianci. Politici se pozastavovali i nad tím, že Kavan o plánu diskutoval s Jugoslávií, Ruskem a Čínou dříve, než s ním seznámil NATO.
Válka v Kosovu byla zatěžkávací zkouškou tří nových členů Aliance, Česko v ní však nepodalo právě přesvědčivý výkon. Ve Washingtonu i v Bruselu panovaly nad přístupem nováčka rozpaky. Česká vláda jen těžko hledala kompromis mezi spíše rezervovaným postojem k zásahu NATO a plněním spojeneckých závazků.
Albánci rabují opuštěný srbský dům v kosovském městě Vučitrn (20. 6. 1999)
Spojenecká síla zapojila 912 letadel
Operace Spojenecká síla trvala od 24. března do 10. června. Nebyla vedena jako pozemní boj, ale výhradně letecký s podporou lodí a ponorek. Útoky mířily na vojenská zařízení a techniku, ale také na důležité body infrastruktury nebo továrny vyrábějící zbraně a munici. V akci se angažovaly všechny státy Aliance, hlavní roli ale měly Spojené státy.
Do bojů se zapojilo 912 letounů, podpořených 35 plavidly. Vzdušné síly NATO uskutečnily přes 37 tisíc letů, z toho 14 tisíc útočných. Spoléhaly zejména na letouny B-52, F-117 a B-2. Stroje vzlétaly ze základen v Itálii, Německu, z americké letadlové lodi v Jaderském moři, a dokonce i přímo ze základny v USA.
Zničený most přes řeku Nisavu na dálnici spojující jih a sever Jugoslávie, který byl několikrát zasažen při leteckých úderech NATO (1. 6. 1999)
Po začátku operace však jugoslávská armáda postup v Kosovu ještě zintenzivnila, NATO proto v květnu rozšířilo seznam cílů i o některé civilní objekty a jugoslávská pozemní vojska. To však přineslo i úmrtí řady civilistů a zesílení kritiky operace ve světě. Postupně se však podařilo postup jugoslávských jednotek v Kosovu zbrzdit.
Při zásahu došlo i k několika omylům, například když rakety zasáhly vlak nebo konvoj albánských uprchlíků. V prvním případě zemřelo 55 lidí, v druhém 75. Bomba dopadla také na čínskou ambasádu, kde zemřeli tři čínští novináři.
NATO zasadilo srbské armádě těžké rány. Bylo zabito nejméně pět set srbských vojáků a sestřeleno šest bojových letounů. Vzdušné údery zasáhly několik továren a rafinerií, silnice a železnice, vodovody, plynovody, elektrické vedení, ale také nemocnici a další zařízení. Vojska NATO neztratila žádného vojáka, dva muži zahynuli nikoli v přímém boji, ale při dopravní nehodě vrtulníku. Aliance přišla pouze o jedno vojenské letadlo.
Hořící domy v kosovské vesnici Vranidol, které před svým odsunem zapálily srbské polovojenské jednotky (15. 6. 1999)
Přes některé chyby a oběti na životech však byl zásah Aliance úspěšný. Jugoslávského prezidenta Slobodana Miloševiče se podařilo přimět k jednání a 9. června i k dohodě, po níž se ozbrojené složky stáhly z Kosova. Následující den byla podepsána rezoluce OSN, která schválila vstup mezinárodního kontingentu do Kosova, a NATO nálety ukončilo.
Zásah NATO však vyvolal velké diskuse o oprávněnosti použití síly v případě válek vedených uvnitř států. A také debatu o roli OSN a její Rady bezpečnosti, která stejně jako v některých podobných případech v minulosti selhala a nebyla kromě vyjádření nesouhlasu schopna jakékoli konkrétní akce.
Světelné dráhy protiletadlové obrany na nebi nad Bělehradem (21. 5. 1999)
Po skončení bojů zůstalo Kosovo formálně součástí Srbska, fakticky však bylo pod mezinárodní správou vojenské mise KFOR a Prozatímní civilní správy OSN (UNMIK). V roce 2008 vyhlásilo Kosovo nezávislost na Srbsku, kterou postupně uznala více než polovina států světa a 23 z 28 členských států EU. Uznání však odmítá třeba Rusko, Čína a také další státy, které se obávají například možných separatistických tendencí uvnitř svých území – Španělsko, Ukrajina, Slovensko nebo Řecko.