Sobota 18. prosince 2011, 18 hodin. Po celé zemi se rozezněly zvony – zemřel Václav Havel. „Bylo to, jako když zhasne svíčka. Dech se stával stále mělčí a mělčí a najednou se již nenadechl,“ vzpomíná na poslední okamžiky Havlova života sestra Veritas, jedna z boromejek, které se o něj staraly na Hrádečku. „O smrti jsme nehovořili. Loučili jsme se slovy – o Vánocích se uvidíme, buď v Praze, nebo na Hrádečku…“ Tak skončil poslední rozhovor kardinála Dominika Duky s Václavem Havlem… Videovzpomínky na Václava Havla
Jeho jméno, zprvu známé spíš jen skupince disidentů, zná dnes celý svět. Někdejší vězeň totalitního režimu, který takřka z kriminálu usedl do nejvyšší ústavní funkce v zemi – původně jen na půl roku do svobodných voleb, nakonec reprezentoval zemi 13 let. Bojovník za lidská práva, jenž vždy vyvolával silné emoce – zatímco ve světě jej většinou obdivují, názory na jeho působení v domácí politice se dodnes různí.
Když poprvé pozdravil český národ coby prezident, mnohým tekly slzy. Havlova slova se zdála být až neskutečná. „Slibuji vám, že nezklamu vaši důvěru a dovedu tuto zemi ke svobodným volbám. Musí se to stát slušným a pokojným způsobem, aby nebyla pošpiněna čistá tvář naší revoluce. Je to úkol pro nás všechny. Děkuji vám.“
Pak přišel 1. leden 1990 a první prezidentský projev, první, jedinečný a úplně jiný než ty, které v Československu pronášeli po čtyřicet let komunističtí prezidenti. „Naše země nevzkvétá…“ Stejně jako z Pražského hradu zněla jiná rétorika než za doby komunistických prezidentů, k nepoznání se změnilo i sídlo československé, později české hlavy státu. Václav Havel ho otevřel veřejnosti i světu, vrátil mu ztracenou důležitost.
Na Hrad přišel „cizinec v politice“, díky němuž svět zjistil, kde leží Česko
První zkouškou Havla jako prezidenta byl nejspíš rozpad Československa. On sám se s koncem federace nedokázal smířit, a tak jakmile zjistil, že konec je neodvratný, abdikoval. Jeho rozhodnutí se na politické scéně setkalo s rozpaky… A tak počáteční až nekritický obdiv postupem času pomalu uvadal. Havel se sice na Hrad vrátil coby český prezident, nicméně jeho české prezidentování už poznamenaly spory s Václavem Klausem. A na spory reagovala i společnost – dodnes se lidé dělí na havlovce a klausovce. Tato otázka je dokonce živá i nyní v rámci prezidentských debat, pro společnost není totiž nezajímavé, zda nový nájemce Hradu bude víc Havel nebo víc Klaus, anebo víc úplně někdo jiný…
Václav Havel v Rudolfinu - 9. prosince 1997
„Převládá přesvědčení, že se v této zemi vyplácí lhát i krást, že mnozí politici i státní úředníci jsou úplatní.“
Havel dokázal jít i proti proudu, a to nejen na české politické scéně, ale i v zahraniční politice. On sám byl zastáncem spolupráce se západními mocnostmi, zejména pak s USA, což se projevilo i v době občanské války v Jugoslávii – tehdy otevřeně podpořil bombardování Miloševičova režimu: „Nyní snad (Milošević) pochopil, že mezinárodní společenství v čele s NATO je opravdu schopno přejít od slov k činům a že k zachování míru je poté, co selhala diplomatická jednání, ochotno použít i sílu,“ prohlásil Havel v souvislosti s válkou v Jugoslávii.
Přestože doma, zejména v době svého druhého prezidentování, jeho popularita klesala, v zahraničí měl stále obrovský vliv i autoritu – síla Havlovy osobnosti například napomohla vstupu ČR do NATO. To dokládají i slova Madeleine Albrightové: „Prezident Havel učinil český národ hrdým. Pro mnoho lidí na celém světě znamená slovo 'Havel' a 'Čech' jedno a totéž. Havel položil Prahu a Českou republiku na mapu doby po studené válce.“
Schwarzenberg: „Pane prezidente, za pravdu a lásku budeme bojovat…“
„Ti, kteří s ním spolupracovali, nazývali ho náčelníkem. Náčelníkem byl z podstaty, nepotřeboval na to být prezidentem, či vykonávat nějakou jinou funkci, stačilo, aby byl přítomen…,“ tak se s Václavem Havlem loučil Karel Schwarzenberg. Jsme-li sebestřední a vnímáme-li jen svou pravdu, není daleko svár a nesnášenlivost, připomněl na pohřbu Havlovy myšlenky: „Proto jeho heslo bylo pravda a láska, neboť pouze láska nás přiměje naslouchat pravdě toho druhého…“
„Pane prezidente, za pravdu a lásku budeme stále bojovat, můžete se na nás spolehnout.“ slíbil na pohřbu Schwarzenberg.
Stejně tak jako jeho heslo mnozí vyslovovali s despektem, přílišné porozumění nezískala ani jeho „nepolitická“ politika. On sám totiž podle svého přítele Daniela Kroupy příliš stranické politice nerozuměl. „A i když říkal, že demokracie bez politických stran být nemůže, sám nikdy neprojevil vůli, jaká by ta politická strana měla být. Tu podpořil toho, tu onoho, jako by byl sám trochu nezakotvený,“ charakterizoval v rozhovoru na zpravodajské ČT24 Kroupa osobnost prvního českého prezidenta krátce před jeho smrtí.
Právě takový ten Havlův politicko-nepolitický přístup k politice dodnes komentují nejen novináři a politologové. Proti sobě se tak stále staví klausovské pojetí demokracie založené striktně na politických stranách, které Václav Havel spíše odmítal, neboť nechtěl, aby společnost stavěly jen politické strany.
Naopak katolický duchovní Tomáš Halík vnímá Havla jako unikátní politickou osobnost. Václav Havel podle něj na rozdíl od ostatních politiků nejednal podle diktátu davů a ekonomických magnátů, ale upřímně se snažil o vítězství pravdy. Jak kněz Halík dodal, Havel byl člověkem, který vždy zůstal poslušný svému svědomí. „Havlův postoj byl v politice osvěžující, vypadal tam jako cizinec,“ vysvětluje Halík.
Havlův odkaz jednou větou?
Havlův odkaz nejde podle něj říci jednou větou, nicméně se o to pokusil: „Havlův odkaz je v životě pro druhé a v tom, že každému z nás pokládá důležitou otázku – zda chceme žít svůj život v pravdě,“ řekl Halík kdysi v Interview ČT24.
Další informace hledejte na speciální stránce ceskatelevize.cz/havel/, kde naleznete program vysílání a další pořady z archivu iVysílání.
Rád vtipkoval a vtipkovat se bude i dnes…
Měl nesmělý, ale lišácký úsměv, shodují se jeho přátelé. A rád si dělal legraci i z politiky. Ostatně, už jeho první prezidentský den se neobešel bez humoru. Krátké kalhoty zaujaly celý svět. A bez humoru se neobejde ani první výročí jeho smrti, vzpomínat se bude – jak jinak – krátkými kalhotami.
„Havel vytáhl tu známou láhev kořalky a řekl: Nemáme sice socialismus s lidskou tváří, ale kořalku s lidským obličejem. Byl to totiž Myslivec,“ vzpomíná disident Jan Lityński v dokumentu Náš Vašek: O moci bezmocných.
A legraci si neváhal udělat ani z hesla, které obletělo celý svět:„Pravda a láska zvítězí na lží a nenávistí, tak si zase zapněte mobilní telefony.“ (Z filmu Odcházení)
