Dostupnost archivních pramenů z dob totalit se nezhorší. Ústavní soud (ÚS) nevyhověl návrhu směřujícímu proti výjimce, která historikům usnadňuje přístup k dokumentům nacistického i komunistického režimu.
Nepotřebují například souhlas žijících lidí, jejichž citlivé osobní údaje se v dokumentech objevují. Právě kvůli osobním údajům požádal Nejvyšší soud (NS) ústavní soudce, aby zvážili soulad právní úpravy s ústavním pořádkem. Ústavní soud se návrhem zabýval tři roky.
Možnost nahlížení do archiválií z dob totalit není podle soudce Jiřího Zemánka protiústavním zásahem do práv lidí zmiňovaných v dokumentech. Nahlížení totiž neznamená totéž, co zveřejnění. „Zpřístupnění archiválií za účelem jejich publikace už ale podléhá souhlasu,“ dodal. Připomněl také, že česká právní úprava přístupu k dokumentům totalit je nejotevřenější v Evropě.
Nález prošel těsnou většinou
Soud návrh částečně zamítl, částečně odmítl. Nejvyššímu soudu přiznal možnost napadnout jen část sporných ustanovení. Samotný zákon se ale nemění. S rozhodnutím se nicméně neztotožnilo sedm soudců. Nález tak prošel těsnou většinou. Poukázali na to, že zákon o archivnictví se ocitá v kolizi se starším zákonem o zpřístupnění svazků StB, který režim ochrany citlivých údajů sledovaných osob nastavuje přísněji.
Odlišné stanovisko, jehož pisatelem je předseda Pavel Rychetský, zároveň poukazuje na to, že Státní bezpečnost po desetiletí zneužívala svou moc a zasahovala do soukromí lidí proti jejich vůli. Navíc těžko prý lze považovat všechny její informace za pravdivé.
Jejich neomezené zpřístupnění znamená popření práva na informační sebeurčení lidí, kteří ve svazcích nějakým způsobem figurují jako sledované, pronásledované či zmiňované osoby. Zpřístupnění citlivých údajů pro ně může mít vážné důsledky. Tento pohled ovšem u Ústavního soudu nepřevládl.
Ředitelka Archivu bezpečnostních složek Světlana Ptáčníková verdikt soudu přivítala. Opak by podle ní paralyzoval historické bádání, k některým dokumentům by se nikdo nedostal. Instituce by totiž musela u desetitisíců archiválií vybrat osobní a citlivé údaje, rozeslat žádosti o souhlas, čekat na odpovědi a následně podle nich dokumenty případně začernit.
V archivech StB se dají dohledat jména agentů i důvěrníků. Odhalit je může každý. Pro nahlížení do dokumentů z doby komunismu i nacismu totiž není potřeba souhlas žijících osob, kterých se týkají.
Nejvyšší soud (NS) ale v roce 2014 kvůli ochraně citlivých osobních údajů současnou praxi napadl a navrhl zrušení části zákona, která historikům přístup k dokumentům usnadňuje. Konkrétně zpochybnil právě výjimku, díky níž badatelé nepotřebují souhlas žijících lidí, jejichž údaje se v dokumentech objevují.
Soud návrhem reagoval na případ politického vězně, který si stěžoval, že Archiv bezpečnostních složek České televizi zpřístupnil spis, kde byly uvedené i jeho tresty za kriminální delikty. Všechny soudy jeho žaloby zamítly. Nejvyšší soud se ale za stížnost postavil.
Zdůraznil, že nechce historikům uzavřít cestu k dokumentům, ani nezpochybňuje potřebu zkoumat totalitní režimy. Od ústavních soudců ale chtěl vyjádření, zda je široce vymezené zpřístupnění osobních údajů přiměřené a zda nepřipadá v úvahu citlivější řešení. Nejvyšší soud nyní ve věci rozhodne zavázán závěry Ústavního soudu.
Historici: Nemohli bychom pracovat
Někteří historici se obávali, že by případný zásah ústavních soudců značně zkomplikoval jejich práci. Dokumenty by totiž dostali se začerněnými osobními údaji, případně by pro ně zůstaly nepřístupné. Osoba, které se spis týká, by totiž musela se zpřístupněním svazku souhlasit, stejně jako další lidé, o nichž se v něm píše.
Proti zásahu do zákona o archivnictví se stavěla i vláda. Poukázala na potřebu poznávat historické prameny a přinášet svědectví o obou totalitách. „Kdyby se všechny archivy podrobily ochraně osobních údajů, tak by naše práce nebyla možná,“ upozornil už dříve i historik Oldřich Tůma.
A obdobně mluví i historik z Vojenského historického ústavu Prokop Tomek. „Badatel by se vůbec nemusel dostat k archivnímu materiálu, ze kterého by si mohl sledovaný příběh zrekonstruovat,“ podotkl. „Pokud by v dokumentech nějaká osoba, která by se zpřístupněním nesouhlasila, tak by to celou práci zablokovalo. Mohlo by se to týkat samotných příslušníků StB, kteří by přístupu do archiválií zamezili.“
Veřejnosti se svazky otevřely 14 let po revoluci
Po zveřejnění seznamu spolupracovníků StB byl po pádu komunismu obrovský zájem. První seznam otiskly v roce 1992 Necenzurované noviny Petra Cibulky. Byl ale neověřený a nikdy nebyla potvrzena jeho autentičnost. Oficiální seznamy se do rukou veřejnosti dostaly až 20. března 2003, kdy ministerstvo vnitra zpřístupnilo 75 tisíc jmen evidovaných spolupracovníků StB. Zpočátku byl zájem takový, že stránky okamžitě po spuštění zkolabovaly.
Písničkář Vlasta Třešňák například s pomocí archivů vystopoval „svého“ agenta, který ho trýznil při výsleších a dostal ho k soudu. Na veřejnost se díky archivům dostaly také informace o údajné spolupráci šéfa současných komunistů Vojtěcha Filipa.
Historici ale upozorňují, že je potřeba k seznamům přistupovat kriticky a informace, které obsahují, prověřovat. Řada lidí se totiž po zveřejnění svazků začala bránit, že v nich jsou vedeni neoprávněně. Soudy už stovkám z nich daly zapravdu. Šlo například o herce Jana Kanyzu nebo předsedu Jazzové sekce Karla Srpa. U soudu uspěl i předseda ANO Andrej Babiš.
