Praha - Milada Horáková, česká politička popravená po zinscenovaném soudním procesu z 50. let, představuje symbol odporu proti tehdejší vládnoucí komunistické straně. Jejím celoživotním krédem byl humanismus a demokracie. Nikdy nepřestala věřit v jejich vítězství. Poté co se jí v roce 1948 nepodařilo zabránit komunistickému převratu, rozhodla se vzdát poslaneckého mandátu. Nedokázala se však vzdát politické práce a už téhož roku se postavila do vedení neformální skupiny ČSNS spolu s Josefem Nestávalem. Skupina, která se snažila udržovat kontakty věrných členů ČSNS s exilovými politiky a předúnorovými ministry se začala pomalu transformovat v tzv. třetí odboj. Komunistická strana však Horákovou za tyto aktivity nechala zatknout a ve vykonstruovaném procesu odsoudila k trestu smrti.
Horáková se narodila v rodině obchodního zástupce jedné pražské tužkárny. Po otci zdědila nejen smysl pro vlastenectví, ale i energičnost, píli a hlavně smysl pro samostatné myšlení. Během první světové války Milada studovala na gymnáziu, po maturitě začala na přání otce se studiem práv na Karlově univerzitě.
Po promoci v roce 1927 nastoupila Horáková do Ústředního sociálního úřadu hl. města Prahy na místo právničky. Díky své pověstné píli a pracovitosti se záhy stala vedoucí odboru péče o mládež. Mimo sociálních otázek se věnovala praktickému zrovnoprávnění postavení ženy v tehdejší společnosti.
Po Mnichovské dohodě působila Horáková už jako ústřední jednatelka Ženské národní rady. V této funkci prosadila zřízení výboru pro pomoc uprchlíkům, který organizoval přesuny tisíců rodin z obsazených Sudet do vnitrozemí. V době okupace se snažila zapojit členky národní rady do odbojových skupin. Za svou podvratnou činnost byla 2. srpna 1940 zatčena a dva roky vězněna na Pankráci a Karlově náměstí. Po atentátu na říšského protektora Reinharda Heydricha byla převezena do Malé pevnosti v Terezíně. Zde Horáková strávila zbytek války.
V roce 1945 se Horáková stala poslankyní Prozatímního národního shromáždění a zároveň vedoucí České strany národně sociální. O rok později vyhrála k krajských volbách. Hned po svém zvolení se zapojila aktivně do práce v parlamentu. V té době se o ni také začala zajímat Státní bezpečnost. StB zkoumala především její veřejné projevy, ve kterých se vyjadřovala k problémům v hospodářství a k zahraniční orientaci republiky. Její názory byly však často v příkrém rozporu s oficiální propagandou komunistů.
