Praha - Jeden z nejkrutějších momentů kariéry zažilo před 25 lety několik československých sportovců, jimž v době jejich vrcholné formy politické rozhodnutí zmařilo šanci na olympijskou medaili. Jejich velmi pravděpodobný triumf překazil Československý olympijský výbor (ČOV), který 12. května 1984 po vzoru Sovětského svazu odhlasoval nevyslat výpravu na XXIII. letní olympijské hry do Los Angeles. Do USA nejeli sportovci ani z ostatních zemí socialistického bloku s výjimkou Rumunska. Podle historika Vladimíra Nálevky se nejednalo o svobodné rozhodnutí vedení ČOV, funkcionáři museli následovat rozhodnutí z Moskvy, která zakázala odjezd svých sportovců již 8. května 1984.
Oficiálním důvodem neúčasti socialistických zemí bylo údajné nedostatečné zajištění bezpečnosti a nerespektování důstojnosti sportovců. Pravou příčinou však byla odveta za bojkot předchozích OH v Moskvě, kam v roce 1980 na výzvu USA nepřijelo 65 zemí, které tak protestovaly proti invazi Sovětského svazu do Afghánistánu.
Z československých sportovců znamenal bojkot OH v roce 1984 tvrdou ránu zejména pro atlety, kteří o rok dříve na mistrovství světa v Helsinkách získali devět medailí. V Los Angeles se tudíž očekávalo opakování triumfu, a to nejen u světových šampionů Jarmily Kratochvílové, Heleny Fibingerové či Imricha Bugára. Vrcholnou formu měli tehdy i českoslovenští cyklisté, házenkáři, veslaři, vzpěrači či zápasníci.
„Mám stříbro z Moskvy, ale zlatá je zlatá a já po ní toužila“
„Byla jsem dobře připravená, vždyť rok předtím jsem na světovém šampionátu získala tři medaile. Sice mám doma olympijské stříbro z Moskvy, ale zlatá je zlatá a já po ní toužila,“ vzpomněla loni na osudový rok světová rekordmanka Kratochvílová, která už na další olympijské hry v Soulu v roce 1988 nejela, rok předtím, v šestatřiceti letech, ukončila kariéru.
Právě Kratochvílová ještě po zákazu moskevského vedení doufala, že československých sportovců se to nedotkne. Nicméně nakonec přišlo zklamání a ona jako nejlepší sportovec navíc musela do Československého sportu napsat článek, jak se českoslovenští sportovci bojí na olympijské hry do Los Angeles jet a jak bude lepší se jich raději nezúčastnit. Tehdy jí pomohl jeden novinář, který výše zmíněný článek napsal za ni.
Někteří z československých sportovců tehdy podlehli tlaku komunistických funkcionářů a veřejně bojkot podpořili. Například jedna ze žhavých kandidátek na zlato koulařka Fibingerová v televizním projevu hovořila o své tvrdé přípravě na OH v Los Angeles, ale nakonec se „plně postavila za stanovisko ČSOV“, neboť prý „v určitých kruzích vznikla anomální situace, která nezaručuje čistotu olympijské myšlenky“. Takové reakce sportovců byly podle historika Vladimíra Nálevky vynucené, neboť vedení komunistického režimu od nich vyžadovalo naprostou loajalitu.
Bojkot olympijských her v Los Angeles nebyl samozřejmě první
Olympijská myšlenka se po druhé světové válce podle historika Nálevky stala nedílnou součástí studené války a propagandistických kampaní. Lze připomenout již OH v Melbourne, které se konaly po maďarské revoluci, či Mexiko 1968, které bylo pod vlivem okupace Československa 1968, nebo Mnichov 1972, který byl ve stínu teroristického aktu Palestinců, a nakonec i Moskvu 1980.
