Vladimír Klimsa

„Člověk následuje zemi, země následuje nebe, nebe následuje tao a tao následuje to, co je přirozené.“ Takto definoval základní směřování čínské společnosti již v 6. století před Kristem velký čínský filozof Lao-c´. Myšlenka o jednotě lidí s jejich zemí (vlastí, regionem, vesnicí, rodinou) prostupuje životem obyvatel Číny od minulosti po současnost a její konsekvence se odrážejí v každodenní realitě. Právě to umožňuje Číňanům vyrovnávat se s převratnými změnami, kterým jsou v dnešní době vystaveni. Zůstává však otázkou, nakolik dynamický vývoj země poznamená v budoucnu tradice a hodnoty, jež po tisíce let utvářely a formovaly lidské společenství Říše středu.

Čínská společnost se vyvíjela tisíce let. Stejně starý je i systém hodnot, tradic a zvyků, kterým se Číňané řídí i dnes. Nic na tom nezměnila ani různá historická klopýtnutí či politické excesy. Některé obyčeje jsou natolik odlišné, že Evropana mnohdy zaskočí a těžko se s nimi vyrovnává. Cestování po Číně vás totiž nutí neustále srovnávat, jací jsme my a jací jsou oni. Na každé zemi jsou z pohledu cestovatele nejzajímavější tři věci: lidé, příroda a kultura. To vše pak tvoří v širším slova smyslu společnost. Řekové tomu kdysi výstižně říkali polis. Jaká tedy je čínská polis? Jakými pravidly se řídí její vnitřní „motor“? To jsou otázky spíše pro sinologa, následující řádky vycházejí jen z postřehů a zážitků obyčejného turisty.

Běžnému člověku název Macao asi příliš neřekne. Informace o této bývalé portugalské kolonii se na první stránky světového tisku dostávají jenom sporadicky. „Pohlceno“ pevninskou Čínou (stalo se tak v roce 1999) žije si Macao svůj vcelku poklidný život bez vážnějších krizí a vnitřních otřesů.

„Zvláštní správní oblast Čínské lidové republiky Hongkong“, tak je v čínské terminologii oficiálně označováno několik ostrovů a poloostrov na území pevninské Číny, které se v roce 1997 staly nedílnou součástí ČLR. Rozlohou nepatrné území (1 103 km2) však svou ekonomickou vahou a celkovým významem převyšuje mnohem větší státy a v řadě směrů udává tón světové hospodářské a finanční politice. Sídlí zde například druhá největší asijská burza a své zastoupení mají v Hongkongu ty nejvýznamnější světové banky a mezinárodní korporace. Hongkong nikdy nespí. Jeho dynamický puls pocítíte jak v pravé poledne, tak třeba o půlnoci. Světový kapitál zkrátka stále hledá ty nejvýhodnější podmínky pro svou alokaci.

Nejdříve jeden příklad. Vezměte počet obyvatel ČR a vynásobte dvěma. Potom tyto imaginární lidi umístěte na plochu necelých 6 400 km2. Máte to? Pokud ano, tak jste v hrubých rysech právě načrtli druhé největší město Číny Šanghaj. Tato třiadvacetimilionová megapolis je zároveň největším obchodním přístavem na světě (mimochodem, mezi pěti největšími světovými přístavy jsou tři čínské). Těch nej má Šanghaj celou řadu. Například se zde nachází největší koncentrace výškových budov na světě. Kolem 3 150 mrakodrapů vytváří nezaměnitelné panorama města. I obyvatelé newyorského Manhattanu blednou závistí, navštíví-li srdce Šangaje – nábřeží Bund. O to obdivuhodnější je, že toto vše vybudovali za necelých třicet let.

V Číně žije na venkově kolem 600 milionů lidí, je to o něco méně než polovina všech obyvatel země. Z čistě statistického hlediska tak už Čína nespadá do kategorie zemědělských států. Tato stále ještě neprobuzená entita si do značné míry stále zachovává svůj odvěký způsob života, své rituály, tradiční rodinné vztahy, sepjetí s přírodou. Pro Evropana je toto prostředí obzvlášť zajímavé už proto, že v mnoha čínských vesnicích nikdy neviděli příslušníka jiného etnika. Malé děti na vás pokradmu zírají, ukazují si na vás rukama a pokoušejí se upoutat vaši pozornost. Dospělí lidé jsou velmi přátelští a i přes jazykovou bariéru vám ochotně ukáží svá mnohdy velmi prostá obydlí. „Chudoba cti netratí,“ vytane vám v této situaci na mysli známé přísloví. Vydejme se tedy na výlet tak trochu proti proudu času.

Čína nabízí vnímavému pozorovateli nepřeberné množství zážitků, fascinující příběhy a osudová setkání. Po staletí přispívala do pokladnice lidstva pílí, vynalézavostí a umem. Právě lidé jsou největším bohatstvím čínské společnosti a před výsledky jejich práce dnes stojíme s němým úžasem. Bezejmenní hrdinové postavili Zakázané město, lopotili se na Velké čínské zdi, jejich odvaha dala vzniknout Hedvábné stezce a z jejich rukou vzešla všemi obdivovaná terakotová armáda. Jednotlivé čínské dynastie již dávno zavál písek pouště Gobi, ale plody práce obyčejných lidí dál září jako nejčistší démanty. Skláníme se před kreativitou národa, který dal vzniknout jedné z nejstarších civilizací. Pro její lepší pochopení stačí vyslovit jen tři slova: Velká čínská zeď.

Čínské hlavní město vás na první pohled zřejmě příliš neokouzlí. Jen velmi pozvolna se mu dostáváte pod kůži. Pro Evropana nemá tak magické kouzlo jako Paříž, Řím nebo Praha. Navíc se nachází ve stadiu zásadních přeměn, které vycházejí z územního plánu platného až do roku 2050! A právě překotné změny asi nejlépe charakterizují dnešní Peking. „Panta rhei“ (Vše se mění), prohlásil kdysi starořecký filozof Hérakleitos, a toto rčení platí o Pekingu dvojnásobně. Číňané o něm mluví jako o krásném motýlu, který se teprve chystá vylétnout z kukly. Na své město jsou náležitě pyšní a hodně pro něj dělají. Není vůbec výjimkou, když ještě pozdě v noci vidíte na lešení dělníky, kteří pracují za umělého osvětlení.

Čína je pro turistu opravdovou výzvou. Země velká téměř jako celá Evropa nabízí setkání s nejstarší civilizací, která za dobu své existence přinesla lidstvu mnoho objevů a pokrokových technologií od hedvábí až po vynález střelného prachu. I dnes se zde setkáme s artefakty starými několik tisíc let. Zároveň jsme však na každém kroku konfrontováni s výsledky impozantního rozvoje, jímž Čína v posledních několika desetiletích prochází. Doslova za pochodu se mění celá země, o čemž mimo jiné svědčí i neutuchající stavební ruch.

Asi dva kilometry od pobřeží San Francisca se rozkládá nevelký skalnatý ostrov o ploše zhruba devíti hektarů. Již při vyslovení jeho jména naskakovala kdysi i těm nejotrlejším zločincům na těle husí kůže a poléval je studený pot. I přes své poetické jméno (ve španělštině Isla de Los Alcatraces neboli Ostrov pelikánů) se stal ostrov svého času synonymem nejpřísnější a „nejbezpečnější“ vězenice na světě.

Na území Spojených států se nachází řada milionových měst, ale těch turisticky opravdu přitažlivých je jen několik. Na západním pobřeží se k nim jednoznačně řadí San Francisco, které je vedle New Yorku nejoblíbenějším cílem návštěvníků v celé zemi. Město se totiž výrazně liší od většiny amerických metropolí.

Arizona se právem řadí k nejkrásnějším státům USA. Na ploše téměř 300 000 kilometrů čtverečních (pro srovnání: Česká republika je zhruba čtyřikrát menší) se můžete setkat s typickou pouští či polopouští, zelenou prérií, vysokými horami nebo hlubokými kaňony. Při cestě překonáte mnohasetmetrové výškové rozdíly a tak často začínáte svůj den v šortkách kdesi v nížině a končíte v péřové bundě vysoko v horách. Arizona je také zemí indiánů a dosud živých westernových tradic. Vždyť Monument Waley posloužilo svou scenérií k natočení nejednoho příběhu z dob Divokého západu. Co však láká turisty k návštěvě Arizony nejvíce, je především Národní park Grand Canyon a také největší indiánská rezervace na území Spojených států – rezervace kmene Navaho.

I pro zkušeného turistu je Amerika zemí mnoha překvapení a neustálých cestovatelských výzev. Setkáte se s nimi jak ve velkých městech, tak i v bohem zapomenutých oblastech amerického západu. A právě tam, vysoko v pohoří Sierra Nevady, kde se nebe dotýká špiček hor, můžete vstoupit do „země obrů“ a stanout tváří v tvář největším žijícím organismům na této planetě. Vítejte v národním parku Sequoia.

Stát Utah drží v rámci ostatních amerických států jedno nesporné prvenství: na jeho území žije nejkompaktnější náboženská komunita v USA, tzv. Církev Ježíše Krista posledních dnů neboli mormoni. Do Utahu v polovině 19. století utekli před pronásledováním a navzdory těžkým podmínkám zde přežili.

Leží uprostřed Nevadské pouště a je jakousi světelnou oázou uprostřed naprosté pustiny. Samotné město má zhruba 600 tisíc obyvatel a celá oblast zahrnující přilehlé obce a předměstí (například Spring Valley, Paradise, Henderson) čítá cca 1,8 milionu obyvatel (pro srovnání: stát Nevada má jen 2,7 milionu obyvatel). Je to nejrychleji se rozvíjející město v USA a mimo jiné zde najdete nejvíce kostelů na hlavu z celých Spojených států. Dobře se zde cítí především milovníci tepla, protože tu slunce svítí tři sta dnů v roce a i zimy jsou zde velmi příjemné. Řeč je o proslulém „městě hříchu“ - Las Vegas, při pohledu z vesmíru nejzářivějším bodu na planetě Zemi.

Při návštěvě Los Angeles se podivujete mnohému. Na každém kroku překonáváte ve své hlavě hranice známého, uvěřitelného, posouváte svou zkušenost a prožitky k novým výškám. Když už si myslíte, že jste narazili na nejzazší hranice svého chápání, přijde absolutní šok: Universal Studios Hollywood - jak zní celý název jedné z nejznámějších atrakcí v Los Angeles.

Losangeleská aglomerace zahrnuje celou řadu více či méně známých lokalit, které mají svou osobitou tvář, nezaměnitelný kolorit i kulturní a společenskou prezentaci. Každá z městských částí je přitom jiná a má své svébytné kouzlo. Mnohé vás zde zaskočí, mnohé nepochopíte, ale mnohému se plně a ochotně otevřete. A právě to sem láká ve velkém turisty z celého světa.

O Los Angeles kdysi kdosi poněkud nezdvořile řekl, že „připomíná nádor, který pohlcuje vše, co mu stojí v cestě“. Na tomto výroku je hodně pravdy, i když zdaleka nevystihuje genius loci tohoto druhého největšího města USA. Vstupní brána do Kalifornie totiž nepřekvapí ani tak svou velikostí, jako spíše pestrostí barev a vůní, mixem různých etnik, architektonickou nápaditostí či všudypřítomným pocitem svobody a nezávislosti jejích obyvatel. A právě toto neuchopitelné kouzlo dělá z Los Angeles nadmíru atraktivní cíl turistů celého světa.

V roce 2007 se uskutečnilo celosvětové hlasování, které mělo určit nových sedm divů světa. Hlasování navázalo na antickou tradici, která vybrala sedm unikátních starověkých staveb a prohlásila je za divy tehdejšího světa. Z nich se do současnosti zachoval pouze jediný – egyptské pyramidy. Do volby se zapojilo po celém světě přes sto milionů lidí, kteří vybírali ze sedmdesáti sedmi staveb. V seznamu byly i české památky Pražský hrad a Karlův most. Výsledky ankety byly vyhlášeny v Lisabonu v symbolicky zvolené datum 7. 7. 2007. Mezi novodobými divy světa se tak ocitlo i tajemné skalní město Petra v dnešním Jordánsku. Vraťme se tedy do 4. století př. n. l., kdy se začal příběh tajemné Petry odvíjet.

Křesťanské kostely se od sebe velmi často odlišují například velikostí, výstavností či bohatstvím vnější a vnitřní výzdoby. Některé z nich již po celá staletí přitahují pozornost svou monumentalitou a neskrývanou touhou „dotknout se nebe“. Jiné naopak svou prostotou a neokázalostí spíše evokují doby prvotní církve než její pozdější velmocenské postavení. Všechny tyto sakrální stavby napříč kontinenty však spojují dva znaky: oltáře v nich jsou orientovány přísně na východ a nechybí ani tzv. zastavení, neboli křížová cesta. Toto společné pouto má i svou kolébku. Tou je Jeruzalém, křižovatka dějin a světových náboženství. Vydejme se tedy na východ (pro naše líčení příznačný směr), do města tří náboženství. Jen v málokterém městě na světě jsou totiž památky důležité pro historii naší civilizace tak koncentrované jako právě zde.

25. května 1961 vystoupil v americkém Kongresu tehdejší prezident John F. Kennedy. Prezident, frustrovaný nedávnou neúspěšnou operací v Zátoce sviní na Kubě, se ve svém projevu pokoušel probudit v Američanech pošramocené sebevědomí, hrdost na svou vlast a víru v lepší budoucnost nejsilnější země světa. Mimo jiné v něm řekl: „Ještě před koncem tohoto desetiletí musíme dokázat, aby člověk přistál na Měsíci a v pořádku se vrátil na Zemi.“ Těmito slovy tehdy prezident Kennedy odstartoval závod, v němž měly Spojené státy americké porazit Sovětský svaz a stanout tak na Měsíci jako první. A právě podle tohoto pohledného a ambiciózního amerického politika, historicky prvního katolíka v Oválné pracovně Bílého domu, byla nazvána chlouba „americké vesmírné odysey“ – Kennedyho vesmírné centrum na Floridě (Kennedy Space Center).

12. října roku 1492 zahlédl plavčík Kolumbovy lodi Pinta konečně na obzoru tolik vytouženou zemi. Po mnohadenní plavbě Atlantským oceánem tomu již Kolumbovi námořníci přestávali věřit. Kryštof Kolumbus vystoupil na pevninu a políbil ji. Děkoval Bohu, že konečně doplul do vytoužené Indie. Ostrov nazval San Salvador a prohlásil ho za majetek Jejího nejkatoličtějšího Veličenstva královny Isabely Kastilské. Tak byly objeveny Bahamy, náhrdelník korálových ostrovů uprostřed Karibiku. Vnitřní boj Kryštofa Kolumba o správnost jeho myšlenky na tzv. západní cestu do Indie jsem pochopil, když jsem si prohlížel jeho mapy, deníky či kompas v muzeu v Seville. A před jeho rakví v tamní katedrále jsem pocítil obrovskou úctu a obdiv k muži, který dokázal pohnout světem. Ale nakonec i když Bahamy nejsou součástí Indie, na pozoruhodnosti jim to určitě neubralo.

V létě roku 1972 jsem jako gymnazista chodil ve svém rodném městě na brigádu do místní sklárny. Bylo teplo, svítilo sluníčko a já se zadíval na vysoké modré nebe. Ve velké výšce nade mnou plulo letadlo a mě v tu chvíli napadlo, že zrovna v tom letadle možná sedí můj táta, který shodou okolností ten den, po mnohaměsíčních bojích s komunistickými úřady, letěl za svým životním snem – navštívit sestru v New Yorku. Good luck, tati, popřál jsem mu tehdy na dálku. Když jsem o čtyřicet let později vystupoval na Kennedyho letišti v New Yorku, vzpomněl jsem si právě na tento moment ze svého mládí. „Tak jsem konečně tady,“ zahlásil jsem hrdě „nahoru“.

Praha – Do konce roku zbývá již jen několik dnů. Desetitisíce řidičů v Česku se však tváří, jako by se jich to netýkalo. S výměnou svých starých řidičských průkazů příliš nespěchají. Úředníci, kteří výměnu zajišťují, svorně hlásí: žádné fronty.