Čínské hlavní město vás na první pohled zřejmě příliš neokouzlí. Jen velmi pozvolna se mu dostáváte pod kůži. Pro Evropana nemá tak magické kouzlo jako Paříž, Řím nebo Praha. Navíc se nachází ve stadiu zásadních přeměn, které vycházejí z územního plánu platného až do roku 2050! A právě překotné změny asi nejlépe charakterizují dnešní Peking. „Panta rhei“ (Vše se mění), prohlásil kdysi starořecký filozof Hérakleitos, a toto rčení platí o Pekingu dvojnásobně. Číňané o něm mluví jako o krásném motýlu, který se teprve chystá vylétnout z kukly. Na své město jsou náležitě pyšní a hodně pro něj dělají. Není vůbec výjimkou, když ještě pozdě v noci vidíte na lešení dělníky, kteří pracují za umělého osvětlení.
Starý Peking je kouzelný, ale mizí
Peking se začal razantně měnit až po smrti Mao Ce-tunga, který zemřel v roce 1976. Do té doby to byla jen šedivá metropole, která okolnímu světu nastavovala pouze zamračenou tvář komunistické moci. Hodně se na ní podepsala i „politika velkého skoku“ (přelom padesátých a šedesátých let 20. století) a navazující tzv. kulturní revoluce. Právě této době padlo za oběť velké množství pekingských památek. Až po Maově smrti se začíná pekingská šeď pozvolna rozpouštět. Velkolepým plánům však musí ustoupit starobylé čínské čtvrti a s nimi se ztrácí původní koloryt města.
Tento proces dále akceleroval v souvislosti s přípravou OH v roce 2008, kdy byly do nových bytů vystěhovány tisíce lidí, jejich domy byly zbořeny a na takto uvolněných parcelách vznikly luxusní hotely, obchodní centra, sportovní a kulturní zařízení apod. Ale i to málo, co se ze starého Pekingu zachovalo, vás okouzlí atmosférou úzkých uliček, malých dílen, obchůdků, bister a rozmanitých jídelniček - vše prodchnuté podivuhodným klidem a harmonií. A tak v pronajaté rikše projíždíte romantickými zákoutími, nahlížíte do tajemných dvorků a ukládáte si do paměti obrazy míst, která možná za pár let nenávratně zmizí.
Turistický magnet zvaný Zakázané město
„Uvidět a zemřít“ napsal ve vyhnanství o své milované Florencii italský renesanční básník Dante Alighieri. Něco podobného možná kdysi napadalo lidi, když se dívali na zdi Zakázaného města, odkud téměř pět set let čínští císaři dynastií Ming a Čching vládli Říši středu. Až do roku 1912, kdy byl sesazen poslední čínský císař Pchu- i a následně vyhlášena republika, do těchto prostor nevkročila noha obyčejného smrtelníka. „Uvidět a zemřít“ tak zůstávalo nenaplněným snem milionů čínských poddaných. Dnes je to čínská chlouba, k níž putují tisíce turistů z celého světa.
Velkolepý architektonický komplex stavěli 14 let a pracovalo na něm přes milion dělníků. Dokončen byl v roce 1420 a od ostatního města ho oddělovaly osm a půl metru vysoké hradby a dvaapadesát metrů široký vodní příkop. V celém komplexu se nacházejí modlitebny, chrámy, svatyně i honosné paláce. Veškeré plány a výstavba byly přísně podřízeny numerologii. A protože je v čínské numerologii šťastným číslem devítka, tak je v komplexu podle legendy 9 999 místností a dveře, kterými vcházel pouze císař, jsou zdobeny šťastným počtem 81 mosazných hřebů. Centrem celého areálu je Síň nejvyšší harmonie, kde se konaly hostiny a přijímaly státní návštěvy. Pro veřejnost bylo Zakázané město zpřístupněno až v roce 1949.
Za co také mohou olympijské hry
K zásadní proměně Pekingu však došlo celkem nedávno v souvislosti s upořádáním olympijský her v roce 2008. Čína za ně utratila kolem 40 mld. amerických dolarů a na Pekingu je to znát. Tvář města obohatil a novým symbolem se stal Národní stadion přezdívaný Ptačí hnízdo, který navrhl světoznámý architekt a všestranný umělec Aj Wej Wej. Stejně originální je i Národní plavecký stadion, tzv. Vodní kostka.
Při prohlídce Pekingu nelze vynechat ani budovu Čínské státní televize, jejíž plány vznikaly v nizozemském architektonickém studiu OMA. Mrakodrap o 44 patrech je pozoruhodný především svou konstrukcí, kterou architekti pojali jako smyčku. Stavba byla v roce 2012 označena jako nejkrásnější budova světa.
Smělým a překvapivým řešením vyniká sídlo čínského Národního divadla. Francouzský architekt Paul Andreu stavbu umístil v těsném sousedství Náměstí Nebeského klidu v srdci Pekingu. Budova má podobu polovičního elipsoidu obklopeného umělým jezerem, v němž se symetricky odráží a vzniká tak iluze, že má oválný tvar. Pro svůj vzhled se jí také přezdívá Vejce. Návštěvník vchází dovnitř tak, že podejde jezero prosklenými chodbami a na hladinu vyjede eskalátorem až v hale divadla. Když se na to díváte, nevěříte vlastním očím, a rozhodně máte o čem přemýšlet.
(pokračování)
