I pro zkušeného turistu je Amerika zemí mnoha překvapení a neustálých cestovatelských výzev. Setkáte se s nimi jak ve velkých městech, tak i v bohem zapomenutých oblastech amerického západu. A právě tam, vysoko v pohoří Sierra Nevady, kde se nebe dotýká špiček hor, můžete vstoupit do „země obrů“ a stanout tváří v tvář největším žijícím organismům na této planetě. Vítejte v národním parku Sequoia.
Generál Sherman a ti druzí
Sequoia National Park byl založen v roce 1890 a po Yellowstonském národním parku je druhým nejstarším národním parkem v USA. Gigantické sekvoje rostou jen ve vysokých nadmořských výškách v rozmezí od 1 500 do 2 150 metrů. A tak než je návštěvník spatří, musí absolvovat velice náročnou cestu. Řidiči v horském terénu vystoupají ve 130 zatáčkách a 12 prudkých serpentinách o plných 1 436 (!) výškových metrů a ani cesta zpět není procházka „růžovou zahradou“. Odměna však stoji za to!
Na území parku je celkem 28 oblastí, kde rostou v osamocených skupinách nazývaných grove obři mezi stromy. Maximální výšky dosahují zhruba po 800 letech, pak přidávají živou hmotu svému kmeni a větvím. Jejich až 60 cm tlustá kůra je na dotek měkká, porézní a obsahuje značné množství vody. Při požárech, které strážci parku kvůli čištění lesa zakládají uměle, kůra zabraňuje prohoření ohně až na dřevo. Zároveň urychluje regeneraci „popáleného“ stromu.
Zřejmě nejznámějším lákadlem parku je největší živý organismus na Zemi – sekvoj Generál Sherman. Jeho stáří je odhadováno na 2 300 let, strom je vysoký 83,8 metru a obvod kmene u základny dosahuje 31,3 metru. Průměr kmene v nejširším místě je neuvěřitelných 11,1 metru a dnes váží kolem 2 145 tun. Strom je pojmenován po slavném americkém generálovi z dob občanské války. Jiný známý sekvoj Sentinel při výšce 78 metrů a stáří 2 200 let váží zhruba 700 tun, což pro ilustraci odpovídá váze dvou plně naložených letadel typu jumbo jet.
Pro sekvoje představuje hlavního nepřítele, pokud nepočítáme člověka, jejich vlastní velikost. Ta je spolu s poměrně mělkým kořenovým systémem zodpovědná za nejčastější důvod konce jejich letité životní etapy – vyvrácení. I nepatrná eroze podloží totiž může vychýlit těžiště stromu, jehož kořeny pak nezvládnou udržet obrovskou tíhu, a strom padá. Ale i na zemi zůstává dřevo mrtvé sekvoje stále odolné, a tak i po 100 letech je ležící kmen téměř nezměněn.
Tři nej Údolí smrti
Zatímco sekvoje rostou v oblasti bohaté na srážky, jen o malý kousek dál se cestovatelům naskytne zcela jiný pohled - na vyprahlou krajinu. Kdysi tato oblast naháněla hrůzu osadníkům, kteří tudy v polovině 19. století putovali do Kalifornie, aby tam rychle zbohatli během tzv. zlaté horečky. Dnes patří k nejvyhledávanějším turistickým tahákům na západě USA. Řeč je o Národním parku Death Valley, který je se svými 13 518 kilometry čtverečními největším parkem v USA. Právě zde také naleznete nejníže položené místo Severní Ameriky. Nazývá se Badwater Basin a leží 86 metrů pod úrovní mořské hladiny (nejnižším místem na světě je hladina Mrtvého moře, minus 418 metrů pod úrovní moře).
Převážnou část parku vyplňují písečné pouště a slaná jezera. Panuje zde extrémně suché a horké klima. V rámci Severní Ameriky je to nejsušší a zároveň nejteplejší oblast. Průměrné roční srážky se zde pohybují pouze kolem 50 mm a průměrné letní teploty dosahují 45 stupňů Celsia. I v noci v tomto období neklesá teplota pod 30 stupňů. Maximální teplota byla v Údolí smrti naměřena 10. července 1913: 57 stupňů Celsia. Pro turistu je tak nejlepší dobou pro návštěvu údolí období únor až duben.
Údolí smrti přitahuje pozornost návštěvníků z mnoha důvodů. Můžete zde narazit na písečné duny, jakoby přenesené přímo ze Sahary. Prožijete zde nezapomenutelné východy a západy slunce. Seznámíte se s pozůstatky činnosti posledního zde trvale žijícího kmene Shoshone. A v neposlední řadě si vyzkoušíte svou vlastní odolnost vůči klimatickým podmínkám, na které nejsme běžně zvyklí. Je to o odvaze, smyslu pro dobrodružství i trošce riskování. Výsledek za to rozhodně stojí.
Juka živí, juka šatí
I když v USA spolu často sousedí diametrálně odlišné oblasti, prohlédnout si dva naprosto odlišné ekosystémy v rámci jednoho parku je unikátní záležitost. Tuto možnost nabízí Národní park Joshua Tree v jižní Kalifornii. Skládá se ze dvou různých částí tvořených pouštěmi Mojave a Colorado. Níže položená Coloradská poušť je pokrytá písečnou půdou a dunami a velmi připomíná pouště severní Afriky. Typickými rostlinami jsou na ní kaktusy a opuncie.
Mohavská poušť leží ve vyšší nadmořské výšce, je zde tudíž chladněji. Charakteristická je výskytem stromu Joshua Tree, po kterém nese park jméno. Česky se strom nazývá juka krátkolistá – yucca brevifolia. Název stromu (Joshua Tree) dali mormoni, kterým jeho větve připomínaly zdvižené ruce biblického proroka Joshuy (Jozue) a ukazovaly cestovatelům cestu dále na západ.
Juka rovněž v minulosti sehrála významnou roli v životě amerických indiánů. Ti její tuhé listy používali k výrobě sandálů, jednoduchých oděvů, košů a dalších předmětů denní potřeby. Plody juky sloužily jako součást indiánské stravy. Národní park Joshua Tree byl vyhlášen teprve v roce 1994. Přesto velice dobře dokumentuje krásu a rozmanitost americké přírody a jeho návštěvu lze proto vřele doporučit.
