Jan Kužvart

Těžko si představit, že by Ruská federace začala provádět intervenci v Sýrii bez toho, aby měla dlouhodobý plán, či spíše vizi, čeho a jak dosáhnout. K ruské akci samozřejmě vedly bezprostřední důvody, protože hrozilo, že syrský režim padne, nebo bude přinejmenším výrazně oslaben útoky opozice. Kremlu také mohlo jít o to blýsknout se na mezinárodním poli před USA a ukázat, že Ruská federace dokáže být rozhodným a přínosným členem světového společenství, zatímco si nejsilnější světová velmoc neví rady ani s konfliktem v Sýrii, ani s hrozbou Islámského státu (IS).

Konflikt v Sýrii již trvá zhruba rok a půl a jeho řešení nebylo nikdy více vzdáleno. Na jedné straně jsou zde jen omezené výsledky letecké kampaně proti Islámskému státu ze strany koalice vedené USA, na straně druhé ruská vojenská intervence, která je dostatečně silná na to, aby syrskému režimu prodloužila život, ale příliš slabá, aby výsledek války rozhodla. Výsledkem bude situace, kdy opozice nebude zlikvidována, Islámský stát nebude zlomen a ruskými útoky podpořený režim nebude mít důvod vyjednávat o míru. A v občanské válce je nejhorší to, že nekončí. Až potom je podstatné, kdo ji vyhrává.

Česká debata o (ne)přijímání uprchlíků a ekonomických migrantů by měla mít jisté cíle a mantinely. Pokud tomu tak nebude, bude nejen bezbřehá a bezpředmětná, ale nebezpečná i nám samotným. Náznaky neblahých konců, kam nás může zavést, jsou patrné již dnes.

Dokážou režie a moderátoři televizních a rozhlasových pořadů vytěžit maximum z rozhovorů s externími odborníky? Daří se zde veřejnoprávním médiím plnit svou roli? Do médií chodím již několik let a mám za sebou desítky výstupů, byť převážně na zahraničně-politická témata týkající se Blízkého východu. I tak je to ale podle mne zkušenost dostačující k tomu, abych si mohl dovolit několik postřehů, jak by se s expertem ve studiu dalo pracovat lépe.

Region Blízkého východu a severní Afriky vězí ve slepé uličce nekončícího chaosu, konfliktů a nestability. Libye, Sýrie a Irák jsou v rozkladu, Jemen se hroutí, Libanon je neklidný jako vždy, režimy v Saúdské Arábii a Egyptu rozhodně nejsou za vodou, ten alžírský pak už spíše jen trpně a s obavami odpočítává roky do svého konce a v Tunisku, jediném jakžtakž úspěšném případu arabského jara, se na lepší časy zrovna moc neblýská.

Z libyjského státu jsou dnes ruiny a kdesi mezi nimi je ozbrojenci držen český občan. Pokud máme zůstat při hodnocení situace struční, lze přejmout informace rakouského ministerstva zahraničí, podle nichž se při nedávném útoku ozbrojenců na ropné pole v Libyi stalo rukojmími libyjské odnože hnutí Islámský stát (IS) celkem devět lidí: Rakušan, Čech, Filipínci a také lidé z Bangladéše a Súdánu.

Bez nadsázky se dá říci, že v posledních týdnech mají titulní stránky českých médií dvě stálice. Prezidenta Miloše Zemana a „Islámský stát“ (IS). Za obě si můžeme v první řadě sami. U první stálice tím, že jsme si ji zvolili. U druhé „star“ je však třeba poskytnout poněkud obšírnější odpověď.

Česká společnost se kvůli své islamofobii, sociálním problémům a negativnímu pohledu na Romy radikalizuje. Nahrávají tomu i nedemokratické tendence v české domácí i zahraniční politice a vývoj ve světě, ať už jde o boj s Islámským státem, či stýkání se a potýkání se s muslimy a imigranty v zemích západně od nás. Do budoucna proto hrozí, že nenávist části obyvatel ČR si vezme na mušku i jiné menšiny. Občanský názor a osobní přesvědčení jednotlivce z jejich řad přitom již budou irelevantní.

Češi obvykle jen velmi mlhavě tuší, co znamená, když je maso halal, tj., že naporcované zvíře bylo poraženo ve shodě s muslimskou vírou. Kupodivu to však málokoho přinutí k tomu, aby si o tomto náboženském konceptu zjistil více. Ale nemalé části populace to na základě „jejich“ chápání „halalu“ nebrání vyvozovat dalekosáhlé závěry o povaze muslimské víry.

Před dvěma lety, přesněji 21. prosince 2012, měl podle jedné interpretace mayského kalendáře skončit svět. Nestalo se tak. Globální společnost si tehdy užila trochu mediálního pozdvižení a vše se v jejích očích vrátilo do starých kolejí. Co když je to ale vzhledem k současnému dění ve světě jinak?

V článku na webu Člověka v tísni napsala před časem jejich maltská dobrovolnice o tom, že někteří tamní obyvatelé jsou možná rasisty, neboť jsou lhostejní k osudu afrických migrantů, kteří na ostrov toto léto houfně přijíždějí. Takový text se mohl a nejspíš i objevil kdekoli jinde a otvírá otázku: Neupírá tím Malťanům právo na odlišný názor? Vždyť jde i o jejich život na jejich ostrově…

Spojené státy s několika dalšími arabskými spojenci zahájily útok proti Islámskému státu (IS) v Sýrii. Pro syrský konflikt se nepochybně jedná o zásadní vývoj, nad jeho účelností se nicméně vznáší otazník.

Strategie USA pro boj s teroristickou organizací Islámský stát nepřekračuje stín dosavadní americké politiky na Blízkém východě. Nejenže nemusí fungovat, ale ve výsledku může bezpečnostní situaci v regionu dále zhoršit.

Tak zvaný Islámský stát (IS) je radikální islamistickou teroristickou organizací, jež se postupně vyvinula z irácké odnože al-Káidy, na niž ve své ideologii a metodách navazuje. V souvislosti se svým vývojem IS několikrát měnil název. Tím současným se honosí od června 2014, kdy v reakci na svoji rostoucí moc a ambice zkrátil svůj název z někdejšího „Islámský stát v Iráku a Levantě“ a vyhlásil na jím ovládaných územích „chalífát“. Existence IS je výsledkem zpravodajských a mocenských her řady aktérů obou stran syrského konfliktu. I když vznikl v Iráku, současnou sílu získal právě až poté, co vstoupil na scénu občanské války v Sýrii. V roce 2014 pak IS zásadně rozšířil své aktivity v Iráku, kde využil slabosti státních orgánů a neoblíbenosti centrální bagdádské vlády. Těžištěm jeho moci však zůstává severní Sýrie.

„Muslimové nejsou všichni islamisté, islamisté nejsou všichni džihádisté a džihádisté nejsou do jednoho zapálení pro víru. Tvrdit opak není pouze fakticky chybné, ale může to mít i osudové následky,“ píše na serveru The Huffington Post UK jeho politický ředitel Mehdi Hasan v článku o dvojici britských džihádistů, kteří se vypravili válčit do Sýrie poté, co si na internetu pořídili příručky „Islam for Dummies“ a „The Koran for Dummies“.

Je tomu rok od chvíle, kdy se v reakci na použití chemických zbraní prezident Barack Obama rozhodl k vojenskému zásahu proti syrskému režimu. Zásahu, který se nakonec nikdy nekonal. Paradoxně v těchto dnech Washington zásah znovu zvažuje, tentokrát však de facto na straně svého někdejšího nepřítele a proti společné hrozbě – teroristické organizaci Islámský stát.

Brutální občanská válka v Sýrii trvá již od března 2011. Sousední Libanon jí však navzdory svým vlastním nesnázím a krvavé minulosti zůstal z větší části ušetřen. Pokusme se osvětlit, proč?

Tak se nám to „pěkně“ sešlo: Militantní islamistické hnutí Boko Haram zaútočilo přes nigerijskou hranici do Kamerunu, Islámský stát v Iráku zkusil dobýt centrum Kurdistánu Irbíl a na východě Libye šíří zkázu islamisté ze skupiny Ansár al-Šaría. Pokud Arabská zima potřebovala najít svého nositele, tento druh islamistických teroristů pro ni byl trefou doslova do černého.

Země, kde je benzín tak vzácný jako chleba. Země, kde máte v těchto dnech co dělat, abyste vůbec našli pekárnu, kde se dá chleba koupit. Země, kde na mezinárodním letišti zkrotí uprostřed chaotické přestřelky plameny šlehající z rozstřílených zásobníků paliva jen proto, aby znovu vzplály poté, co je zasáhla další vlna raket, jež na sebe ze svých zdánlivě bezedných zásob vytahují místní milice. To je Libye dneška.

Nevinní lidé ve světě umírají zbytečně násilnou či nespravedlivou smrtí každý den. Přesto mne sestřelení letu MH17 zasáhlo. Nejvíc mne však na něm překvapila česká reakce.

Mají Arabové šanci na demokratické politické zřízení? Co by se tím v případě jejich kultury vlastně mohlo myslet? Mimochodem, arabský svět není jednolitý monolit, takže je třeba se i ptát, kde jsou šance na demokracii lepší a kde zatím mizivé.

V květnu proběhla českými médii zpráva o tom, že profesor Tomáš Halík vyzval české muslimy, aby se zastali těhotné súdánské křesťanky jménem Mariam Yehya Ibrahim, která byla obviněna z odpadlictví od islámu a odsouzena k trestu smrti. Odpovědi českých muslimů se dostalo pozornosti menší, což je škoda. Přece jen, mělo by zde jít o mezináboženský dialog, ne lov mediální senzace naroubované na děs z islámu.

V posledních dnech se na Blízkém východě odehrály dvě události, jimž se dostalo pozornosti ze strany světových médií. První byla spíše ilustrativní, druhá děsivá. Je ironií osudu, že syrské prezidentské „volby“ a pád iráckého města Mosul do rukou islamistických teroristů od sebe dělí jen sedm dní.

V Libyi se - stále a opět - bojuje. Tentokrát však střety dosáhly nové úrovně. Libyjský parlament totiž hořel a ve východolibyjském Benghází byly pozice některých milic ostřelovány letectvem, které tak jednalo bez ohledu na stanovisko generálního štábu a centrální vlády. Varovné hlasy z Libye oscilují kdesi na ose mezi panikou z občanské války a vojenského převratu. Jaký je kontext prohlubujícího se libyjského bezpečnostního a politického chaosu?