V posledních dnech se na Blízkém východě odehrály dvě události, jimž se dostalo pozornosti ze strany světových médií. První byla spíše ilustrativní, druhá děsivá. Je ironií osudu, že syrské prezidentské „volby“ a pád iráckého města Mosul do rukou islamistických teroristů od sebe dělí jen sedm dní.
Syrské volby bez významu
Prezidentské "volby", které se odehrály v Sýrii 3. června, byly stěží něčím víc než jen vyjádřením pocty současnému vládci Sýrie Bašáru al-Asadovi a taktéž demonstrací nově nabytého sebevědomí u režimu, který pokračuje v konsolidaci a expanzi své teritoriální kontroly v zemi zmítané občanskou válkou. Ono totiž není příliš podstatné, zda je i nadále prezidentem Sýrie Bašár al-Asad. Klíčové naopak je, zda režim bude mít dost sil postupně ovládnout celé území země, nebo dojde k její dezintegraci, či bude pokračovat současný chaos. Osud Sýrie rozhodne hrubá síla, ne volební akt.
Irácká apokalypsa
Na druhé straně mediálního zájmu stálo zpočátku dění v Iráku. Média unavená neustálými bombovými útoky a sektářským násilím nevěnovala nijak přehnanou pozornost pádu města Fallúdža do rukou bojovníků ze skupiny Islámský stát v Iráku a Levantě (ISIL) letos v lednu. Město mělo "jen“ kolem 300 000 obyvatel. Větší rozruch nevyvolala ani neschopnost vlády jej dobýt zpět. Pravdou je, že do obsazení Fallúdži se zapojila i část místních kmenů nespokojených s politikou ústřední vlády. Když padnul 10. června dvoumilionový Mosul na severu země, začal svět bít na poplach. Ne, že by se něco změnilo, protože 11. června následoval Tikrít a s ním přešlo pod kontrolu teroristů další čtvrtmilionové město. 12. června se již bojovalo u Sámarrá 120 kilometrů od hlavního města. S tím, jak jedno město a provincie po druhé padají do rukou povstalců, se zdá, že všechno úsilí USA a jejich spojenců, včetně ČR, kteří v Iráku působili, přijde zanedlouho vniveč možná podobně spektakulárním způsobem, jako se tomu stalo v jihovietnamském Saigonu, když v něm ráno 30. dubna 1975 ze střechy americké ambasády ve všeobecném chaosu odlétal poslední evakuační vrtulník.
Tři překvapení
Současné události s sebou nesou i pro zkušeného pozorovatele přinejmenším tři překvapení. Prvním je odolnost režimu v Sýrii. Málokdo čekal, že se udrží tak dlouho a dokonce nastoupí cestu k vítězství. Druhým překvapením je rychlost postupu islamistických bojovníků v Iráku. Jen jednou za čas se totiž v historii objeví tak do očí bijící příklad státních ozbrojených sil, které, jsouce postaveny za cizí peníze podle cizích instrukcí a jednající v zájmech, které jim nejsou příliš vlastní, kapitulují tak snadno tváří v tvář početně mnohem slabšímu avšak nesrovnatelně motivovanějšímu nepříteli. Posledním překvapením pak je trestuhodná pasivita Západu, který nejenže svou zmateností přispěl k zhoršení syrského konfliktu, ale nezabránil nyní ani vypuknutí toho iráckého.
Závan arabské zimy?
Nástup sunnitského islamismu preferujícího ozbrojený boj před politickou seberealizací není podle mého soudu výsledkem arabského jara, ale teritoriálním a časovým souběhem několika faktorů. A to vnitropolitických (zde syrské občanské války a vleklé politické krize v Iráku), vnějších (zejména důsledků americké invaze do Iráku a schizofrenního přístupu Západu k podpoře syrské opozice) a systémových, u nichž bych vyzdvihl rostoucí nadnárodní charakter islámského terorismu obecně. Západ, včetně EU, se zatím řešení problému islamismu v Sýrii a Iráku vyhýbá, respektive pro to nedělá dost. To ale neznamená, že se mu podaří uniknout jeho následkům. Ať už jde o vlny uprchlíků, kolaps státních struktur či získávání bojových zkušeností teroristy, kteří mají jak arabský původ, tak evropské občanství. Bagdád není Saigon. Toto se nás bude týkat.
