Podle historiků prakticky není možné spočítat, kolik potomků sudetských vyhnanců dnes žije v Německu. Někteří se totiž k dědictví předků vůbec nehlásí a nemají o ně zájem. Řada z nich se ale chystá přijet na sjezd sudetských Němců v Brně, aby – jak sami říkají – se temná minulost už neopakovala.
„Že je můj děda sudetský Němec, to mi bylo známo. Ale co přesně za tím je, tahle silná identita, to je pro mě nové,“ sdělil sedmnáctiletý Adrian Wenisch. Z německého Bad Tölzu je to blíž do Rakouska než do Mnichova. To, že část lidí v regionu pochází ze Sudet, Adrian věděl, ale až dosud ho to moc nezajímalo.
Společně se svojí třídou z gymnázia teď natáčí film o okolnostech vyhnání z Československa, jak se tu událostem po konci války říká. Z celé skupiny je jediný, kterého se to týká osobně. „Dřív jsem o České republice neměl moc jasnou představu a teprve téma útěku a vyhnání mi ji trochu přiblížilo. Pro mě symbolizuje usmíření a prostě sousedství,“ řekl Adrian.
V Radonicích u Kadaně, kde má kořeny, ještě nikdy nebyl. Podívat se tam chce společně s devadesátiletým dědou.
O zážitcích prarodičů se doma nemluvilo, řekla šéfka sudetoněmecké mládeže
Po druhé světové válce musely Československo opustit asi tři miliony sudetských Němců. Velká část z nich našla nový domov v Bavorsku. Mezi nimi byli i všichni čtyři prarodiče devětadvacetileté Stefanie Kilianové. Svůj první Sudetoněmecký sjezd absolvovala jako nemluvně, dnes předsedá organizaci sudetoněmecké mládeže.
Cesta ke kořenům u ní vedla přes hudbu a tanec. O zážitcích generace prarodičů se doma moc nemluvilo. „Historické souvislosti, proč to vlastně děláme, nebo teď i politické souvislosti, proč je důležité se v této oblasti angažovat, to přišlo až později,“ přiblížila Kilianová.
„Samozřejmě jsou tu na jedné straně revanšisté, ale musím říct, že ti se vyskytují jen mezi staršími generacemi,“ připustila Kilianová. „Lidé, kteří jsou tak mladí jako já, nebo řekněme do čtyřiceti, padesáti let, už se do domoviny nechtějí vracet,“ dodala.
Na sjezdu v Brně chtějí Stefanie a Adrian uctít památku obětí nacismu, ale také zazpívat si milované melodie. Vzájemné smíření je pro ně radost, i když ještě vyžaduje práci, a to na obou stranách.
