Konflikt v Sýrii již trvá zhruba rok a půl a jeho řešení nebylo nikdy více vzdáleno. Na jedné straně jsou zde jen omezené výsledky letecké kampaně proti Islámskému státu ze strany koalice vedené USA, na straně druhé ruská vojenská intervence, která je dostatečně silná na to, aby syrskému režimu prodloužila život, ale příliš slabá, aby výsledek války rozhodla. Výsledkem bude situace, kdy opozice nebude zlikvidována, Islámský stát nebude zlomen a ruskými útoky podpořený režim nebude mít důvod vyjednávat o míru. A v občanské válce je nejhorší to, že nekončí. Až potom je podstatné, kdo ji vyhrává.
Válka bez konce?
Válka v Sýrii je už dnes příliš komplexní a ničivá na to, aby ji pomohl ukončit jednostranný krok či plán jakékoliv z bojujících stran. Na syrském území různou měrou a formou válčí kromě Číny již všichni členové Rady bezpečnosti OSN a všichni sousedé této strategicky položené země. Navíc jsou v konfliktu zapleteny jak státy, s nimiž se vyjednávat dá, tak „stát“ islámský, jenž o žádné vyjednávání nestojí. Dosáhnout tak ukončení konfliktu, ať už jen silou zbraní, či pouze od jednacího stolu, je proto z principu nemožné.
Každý z aktérů má navíc v konfliktu odlišnou agendu, a to nezřídka více než jen jednu. Kdykoliv pak některé z válčících stran dochází dech, vždy se najde někdo v zahraničí, kdo poskytne svému „klientovi“ pomoc.
Konflikt tak může zuřit dál bez ohledu na to, že v tak malé zemi by již bojující strany neměly na pokračování vojenských akcí dávno zdroje. Celá situace tím připomíná občanskou válku v Libanonu, která mohla probíhat v zemi menší než Středočeský kraj šestnáct let právě proto, že bojující strany dostávaly zahraniční podporu.
Překážky míru
Kdybychom se podívali na konflikt podrobně, zjistíme, že snaha o mírové řešení narazí na řadu „technických“ obtíží. Jen syrskou opozici dnes tvoří těžko uvěřitelných 7000 skupin a bojůvek, v zemi bojují občané desítek cizích států, Evropany počínaje a Číňany v řadách Islámského státu konče.
A pak jsou zde bojové linie, které jsou natolik promíchané, že o smysluplném dělení již tak poměrně malé země na vzájemně nezávislé a zároveň životaschopné kvazistátní entity nemůže být řeč. Jakýkoliv plán řešení konfliktu tak může být dnes pouhým nástinem. Jakousi výchozí pozicí pro běh na dlouhou trať.
Pro vyřešení konfliktu v Sýrii jsou nyní klíčové tři jiné faktory, a to eskalace konfliktu po zapojení Ruska, s tím související hrozba radikalizace syrské opozice a otázka, jak se s Ruskem dohodnout, aniž by ztratilo tvář za situace, kdy je pro něj v mezinárodní politice výhodnější konfrontační styl.
Ze strany USA se neustále opakuje volání po odstoupení syrského prezidenta Bašára Asada. Jde ale spíše o snahu zachovat si tvář a udržet si v rozbředlém konfliktu aspoň nějaký pevný bod agendy. Pomíjí to ovšem fakt, že konflikt je už daleko za bodem, kde by jeho vyřešení byť jen teoreticky umožnil odchod (či setrvání) Bašára Asada ve funkci.
Vzhledem k přímému vstupu Ruska do války navíc stojí za to kalkulovat i s variantou, že Asad u moci zůstane, byť bude kvůli ruské ochraně čím dál tím méně pánem vlastního osudu a jeho režim čím dál méně rozhodující silou v zemi, kterou po desítky let pevně ovládal.
Podmínky vyjednávání
Válka v Sýrii neskončí, dokud se Syřané neshodnou na podobě nové Sýrie. K tomu je ale potřeba vytvořit podmínky. Bez důvěryhodných mezinárodních záruk etnickým a náboženským menšinám, jež bojují v řadách vládnoucího režimu, nelze z jejich strany očekávat ochotu sdílet s někým v zemi moc. Nejde zde totiž primárně o to, kdo bude novým vládcem Sýrie, ale o zcela reálnou obavu části syrské populace o vlastní přežití.
Konflikt také potřebuje nezávislého arbitra. Nikdo se tomuto ideálu neblíží svými kapacitami a reprezentativností více než OSN, byť její potenciál dnes jak USA, tak Rusko opomíjejí. Na velmocích pak je, aby pro práci této mezinárodní organizace vytvořily podmínky, a to prostřednictvím vzájemné dohody a ukončením přetahování se o vliv v Sýrii, zlomením moci Islámského státu a tlakem na své regionální spojence a vazaly, aby ukončili své vměšování do vývoje v zemi.
Teprve ukončení neustálého a protichůdného zasahování do vnitřní politiky Sýrie zajistí, že všem bojujícím stranám časem dojdou síly na vzájemné boje a budou donuceny usednout k jednacímu stolu. Výjimkou je zde Islámský stát, který je nutno silou oslabit natolik, aby pro úspěch mírových jednání nebyla jeho hypotetická přítomnost třeba.
I tak bude ale mít naději na úspěch jen takové vyjednávání, v němž se ani jedna strana nebude moci opírat o zbraně a zahraniční podporu některé z velmocí, a zároveň se nebude muset díky mezinárodnímu dohledu obávat kolektivní odplaty či genocidy v řadách etnické či náboženské menšiny, kterou reprezentuje.
Tomuto ideálnímu stavu je zatím vývoj v Sýrii možná i roky vzdálen. Nelze říci, že by tento stav věcí velmocím přímo vyhovoval. Podobně jako u šestnáctileté občanské války v Libanonu s ním však dokážou žít a dávat přednost jiným tématům. Bohužel.
