Brutální občanská válka v Sýrii trvá již od března 2011. Sousední Libanon jí však navzdory svým vlastním nesnázím a krvavé minulosti zůstal z větší části ušetřen. Pokusme se osvětlit, proč?
Perspektiva je klíč
Rád srovnávám rozlohu a populaci zemí na Blízkém východě s Českou republikou. Leccos to napoví. Libanon má menší rozlohu než Středočeský kraj a podle čísel CIA z června letošního roku jej obývalo necelých šest milionů obyvatel, z nichž zhruba jeden a půl milionu tvořili uprchlíci ze sousední Sýrie. Představa, že by střední Čechy obývalo šestkrát více lidí než Prahu a každý čtvrtý by byl trpěný cizinec, který přišel bez pozvání a nemá se kam vrátit, by byla asi dostatečnou příčinou pro vznik občanské války či alespoň nepokojů, které by otřásly základy společenského zřízení.
V Libanonu se ale nic takového nestalo přesto, že již v dubnu oficiální počet registrovaných uprchlíků ze Sýrie přesáhl jeden milion a libanonský ministr zahraničí se nechal slyšet, že jeho země kvůli tomu bojuje o existenci. Apokalypsa se však nekonala, ačkoliv je většina syrských uprchlíků chudá, nepříliš vzdělaná a jedná se o sunnitské muslimy, jejichž počet může u tak malé a nábožensky pestré země nebezpečně zamíchat citlivou rovnováhou sil mezi jednotlivými komunitami.
Tolik problémů a přece se točí
Před rokem jsem se ve svém textu na tomto místě domníval, že Libanon je již na pokraji sil. Násilí tehdy sužovalo řadu libanonských regionů a zdálo se otázkou času, kdy státním institucím dojde dech a vývoj se zcela vymkne kontrole. Kupodivu, i přes bombové útoky, včetně sebevražedných, pouliční střety, organizovanou kriminalitu, lokální protesty a blokády, politické vakuum (země nyní nemá prezidenta) a bojkot parlamentu ze strany části zákonodárců jde život v Libanonu dál.
Sice ubylo turistů a ozvěny občanské války v Sýrii jsou občas nepříjemně cítit, ale nic strašlivého, co by přilákalo pozornost světových médií, se neděje. Dokonce i město Tripolis notoricky známé násilím mezi sunnitskými a alawítskými bojůvkami je dnes pod kontrolou armády a relativně klidné. Libanonská armáda (LAF) navíc vcelku úspěšně aplikovala svůj ''bezpečnostní plán'' i na jiné části země, kde dříve autorita státu nebyla vůbec cítit. Jedinou citelnější vadou na kráse je srpnové převzetí kontroly nad pohraničním městem Arsál sunnitskými extrémisty napojenými na Islámský stát, teroristickou organizaci, která v Iráku a poslední dobou i v Sýrii slaví jeden úspěch na bitevním poli za druhým a do budoucna může i pro Libanon představovat velkou hrozbu.
Polehčující okolnosti
Pravdou je, že je zde několik faktorů, které libanonskému klidu zbraní svědčí. V Sýrii pomalu vítězí Asadův režim, takže kontury budoucího mocenského uspořádání regionu jsou o něco méně mlhavé, a zahraniční dění, jakým je například válka v Gaze, Libanonem příliš nehýbá. Konec konců, libanonské hnutí Hizballáh má dost práce v Sýrii a na Izrael nemá pomyšlení. V pohraničních oblastech se Sýrií a Izraelem sice občas na některou stranu hranice spadne raketa či dělostřelecký granát, avšak společnost to nechává veskrze netečnou. Lakonicky to shrnul jeden z místních taxikářů: ''Vyrostli jsme se smrtí. Jsme na ni zvyklí.'' Libanonská společnost je zvyklá na utahování opasků a improvizaci. Příliv Syřanů proto v zemi ''jen'' snižuje životní úroveň, protože o stejné množství zdrojů se musí rozdělit více osob. Odsun či vyhánění není na pořadu dne.
Začarovaný kruh
Síla společnosti a její schopnost se o sebe postarat je v Libanonu především dána chronickou slabostí státu a historickou zkušeností s občanskými konflikty. Je to však nejen požehnání, ale také prokletí, neboť jednotlivci spolu drží při sobě na základě sektářských či klientelistických vazeb a společnost jako celek tak zůstává hodnotově zamrzlá v otěžích minulosti a problémy nezřídka řeší přes náboženskou optiku, což občanským právům a sekulárním státním institucím zrovna dvakrát neprospívá. Řadu konfliktů to naopak přivolává či eskaluje. Přes všechnu svoji odolnost však Libanon nezůstane stejný. Syrský konflikt jej nevratně mění. Dosavadní vývoj ale dává naději, že se tak stane s prolitím menšího množství krve, než by jinde bylo myslitelné.
