Bez nadsázky se dá říci, že v posledních týdnech mají titulní stránky českých médií dvě stálice. Prezidenta Miloše Zemana a „Islámský stát“ (IS). Za obě si můžeme v první řadě sami. U první stálice tím, že jsme si ji zvolili. U druhé „star“ je však třeba poskytnout poněkud obšírnější odpověď.
Svár jako ostré kopí
Jsem arabista. Roky jsem studoval Blízký východ, jeho kulturu, historii, literaturu… Poslední dobou ale mám pocit, že se tak dělo jen proto, aby takřka jediným tématem, na které jsem zván do médií a na veřejné akce, byla organizace, jež se veřejně chvástá upálením člověka v kleci. Kombinace snahy o sledovanost s povrchním postižením tématu vede k tomu, že nejen česká média dobrovolně šíří propagandu IS. Vše je umocněno tím, že v televizi a rozhlase příliš není, kde propagandu IS rozebrat, ale v komentářích a na diskuzních fórech se vždy prostor k projevení islamofobie v reakci na činy IS najde. Přesně, jak IS chce. Svár a polarizovaná společnost jsou pro něj totiž živnou půdou.
Samozřejmě, že je to diktováno tím, jak dnešní média fungují a jak málo času má host i moderátor k dispozici. Ale stejně… I v Českém rozhlase se mi stalo, že před rozhovorem o upálení nebohého jordánského pilota se v předcházející reportáži řešilo narození slůněte. Posluchač (resp. divák či čtenář) už je asi otrlý na tolik, aby dokázal tento střih mezi vznikem nového života a bezohledným ukončením jiného plynule strávit. Konec konců, IS si je naší snahy o „zábavné zpravodajství“ (tzv. infotainment) dobře vědom a tak se i na jeho účtech na sociálních sítích bezostyšně střídá uřezávání hlav s obrázky koťátek.
Musíme si něco odpustit
Dnešní média nedávají příliš šanci jít pod povrch, dát prostor hlubšímu integrovanému myšlení. Jinými slovy: zasazovat věci do souvislostí a hodnotit je s nadhledem - ne jen konzumovat. Kdyby to šlo, ztratil by IS svoji gloriolu „chalífátu zla“ a bylo by vidět, čím ve skutečnosti je. Tedy něčím mezi sektou a skupinou organizovaného zločinu, co si ve válkou zdevastovaných společnostech Blízkého východu a severní Afriky snaží hrát na státní entitu a bují přitom jako rakovina kdekoliv, kde dostane příležitost.
Pokud nechceme islamistům dopřávat tolik sluchu, musíme si něco odpustit. Když sedí host hovořící o teroristech v televizním studiu, možná je dobré nepromítat na stěny místnosti znovu a znovu záběry rukojmí, která navlečená do oranžových obleků očekávají svůj drastický konec rukou kata z IS. Neukazovat záběry bojovníků v černém oděvu, co šíří děs a zkázu a kteří tak fascinují nové rekruty, včetně těch evropských. Nedávno jsem měl veřejnou přednášku o propagandě IS. Ve své prezentaci jsem měl jen jedinou fotografii. Ano, ten PowerPoint kvůli tomu nebyl tak vizuálně atraktivní… Ale aspoň jsem propagandu IS neposlal dál.
Odpovědnosti nelze uniknout
Nenechme se mýlit. Nejen, že propagandu IS šíří naše média, i naše vládnoucí elity jsou spoluodpovědné za jeho vznik. Odpovědnosti nelze uniknout - nelze se „nezachovat“. Západ tak svým jednáním vůči občanské válce v Sýrii a poválečné rekonstrukci v Iráku napomohl vytvořit prostor, který byl pro nástup IS zralý. V případě Libye, kde IS v těchto týdnech také sílí, je tomu obdobně. I zde Západ intervenoval a nese proto svůj díl viny.
Islámský stát je i náš „produkt“. Dovolím si zde parafrázovat slova politologa Pavla Barši: V případě bojovníků IS nejde o nějaké cizí středověké barbary vně našich hranic. Jejich mediální sdělení je klipovité, ploché, selektivní a jen sem tam se v něm mihne nějaký ten Korán. Arabista Jan Čuřík to shrnuje jedním slovem: videohra. Za doby prvních chalífů ale nebyla k dispozici Playstation. A žádný chalífa, ani ten samozvaný, nenosil rolexky. Do řad IS ze zemí EU neodcházejí primárně muslimové z rodin praktikujících konzervativní islám či přistěhovalci z předměstí, ale dvacetileté „islámské rychlokvašky“ ze střední třídy, jejichž okolí má k náboženství vztah přinejmenším vlažný. Hledají při tom život, který jim dá smysl. IS se tak k nám pomalu dostává i jinak než jen přes televizní obrazovky.
