V článku na webu Člověka v tísni napsala před časem jejich maltská dobrovolnice o tom, že někteří tamní obyvatelé jsou možná rasisty, neboť jsou lhostejní k osudu afrických migrantů, kteří na ostrov toto léto houfně přijíždějí. Takový text se mohl a nejspíš i objevil kdekoli jinde a otvírá otázku: Neupírá tím Malťanům právo na odlišný názor? Vždyť jde i o jejich život na jejich ostrově…
Jeden příběh, dvě vyprávění
Inkriminovaný text se podle mne točí kolem střetu dvou výkladů téhož problému, kterým je africká migrace do zemí Evropské unie. Na jedné straně stojí podle autorky lhostejní Malťané a na druhé straně, autorkou jednoznačně preferované, jsou ohledy všeobecně lidské. Autorka proto, ačkoliv sama píše, že „zúčastněné strany nemají kontrolu nad svými vlastními osudy“, volá po tom, aby Malťané byli k imigrantům vstřícnější. Co když se ale místní bojí, že tak budou mít situaci ještě méně pod kontrolou? Další zásadní rozdíl mezi pohledy autorky a „rasistických Malťanů“ je v tom, zda jsou afričtí migranti součástí maltské společnosti, či nikoliv. Podle dobrovolnice „není absolutně žádný důvod být lhostejný k těm, kteří žijí mezi námi“. Já si však dovoluji tvrdit, že kritizovaní Malťané to vidí tak, že se jim na ostrov snaží bez pozvání dostat někdo cizí a nevítaný.
Právo na odlišný názor
Co mi na textu vadí, je delegitimizace práva Malťanů na upřednostnění, respektive zachování stejné míry vlastního blaha. Mají místní obyvatelé povinnost se o své bohatství a místo k životu dělit? A kde vlastně leží hranice mezi pudem sebezáchovy a morální povinností pomoci bližnímu v nouzi? Je to, že ji má někdo posunutou více ve prospěch sebe samého, důvodem k obvinění z rasismu? Copak k tomu nemůže mít důvody, které by se daly akceptovat? Maltská „lhostejnost“ a v článku popisované obavy z islámu mají třeba svůj kořen v historické paměti a regionální realitě. Na ostrov směřují Afričané i z oblastí, z nichž je vyhnalo násilí způsobené muslimskými extremisty, a v sousední Libyi se mezi sebou islamistické milice vzájemně pobíjejí natolik intenzivně, že to již ohrožuje fungování libyjského státu a společnosti…
Lhostejnost situaci nepomáhá, to má autorka pravdu. Ale obviňování Malťanů z rasismu také ne. Upřít jinému člověku právo na odlišný názor ve jménu multikulturní tolerance, společenskou harmonii nenastolí. Naopak. Tolerance nelze dosáhnout skrze kritiku lidí, kteří se bojí v obavě o vlastní budoucnost projevit soucit. Pokud se rozdělím o vše, co mám, nepovznesu obvykle ostatní lidi na svoji úroveň, ale sociálně klesnu na tu jejich. Nemusí zde přitom jít o nějaké sobectví. Vždyť kdo vykoná více dobra? Ten, který vše rozdá potřebným, až se stane sám chudým? Nebo ten, kdo dává jen tolik, kolik může, slouží svou pílí za příklad ostatním a přitom má dost na to, aby se posouval dále a mohl tak jednou nabízet ostatním více než dříve? K tomu je ovšem třeba se chovat udržitelně. Čím víc se společnost začíná navzdory všem možným „anti-islamofobním“ iniciativám radikalizovat, tím spíše se v ní příliš tlačí na pilu. Zkusme proto hledat zlatou střední cestu. Evropa celou Afriku ani nenakrmí ani nepojme.
