Tak se nám to „pěkně“ sešlo: Militantní islamistické hnutí Boko Haram zaútočilo přes nigerijskou hranici do Kamerunu, Islámský stát v Iráku zkusil dobýt centrum Kurdistánu Irbíl a na východě Libye šíří zkázu islamisté ze skupiny Ansár al-Šaría. Pokud Arabská zima potřebovala najít svého nositele, tento druh islamistických teroristů pro ni byl trefou doslova do černého.
Od teroristických organizací k teroristickým státům
Svrhávají režimy, ničí státy, překreslují hranice, vyhlazují menšiny, vykořeňují komunity a prostřednictvím terorismu a humanitárních dopadů své existence mohou změnit i náš životní způsob. Nepodceňujme nástupce al-Káidy, který sám sebe pyšně označil za chalífát. Ne nadarmo byla al-Káida ve srovnání s Islámským státem označena za "skautský oddíl". Prezident kurdské regionální vlády Masúd Barzání pak nedávno uhodil hřebík na hlavičku, když pravil, že jeho vojáci nebojují s teroristickou organizací, nýbrž s teroristickým státem.
Přitom podle některých hlasů se Islámskému státu a jeho protějškům jinde po světě nemělo vůbec tak dařit. Psalo se, že si netroufnou zaútočit na irácké Kurdy, jen aby následně vytáhly na jejich hlavní město Irbíl, před nímž je dokázaly zastavit pouze americké bomby. Hodně se mluvilo o tom, jak nevydrží jejich spojenectví s místními sunnitskými kmeny, někdejšími baasistickými důstojníky Saddáma Husajna a konkurenčními bojůvkami. Podpora kmenů však trvá, důstojníci byli po počáteční spolupráci zatčeni a konkurence potřena nebo se pragmaticky připojuje k vítězi. U Boko Haram se zase vyzdvihovala odolnost nigerijského bezpečnostního aparátu, který jim měl čelit. Tristní realitou však je, že si s islamistickou hrozbou neví rady a je z toho notně demoralizován. Bezradnost v boji s terorismem však není jen smutnou výsadou chudých či válkou zkoušených států. I Čína neví, co si má počít.
Úsvit postmoderních říší zla
Příznivé podmínky pro růst radikálních islamistických skupin jsou podle mne dány především kombinací globalizace a radikalizací islámu po světě. Nejde jen o problém Evropy, ale i zemí a regionů jako je Malajsie, Indonésie, Ladak (tzv. Malý Tibet), Barma či Středoafrická republika. Na to, abyste dnes coby militantní islamisté ovládli území a zahájili na něm svoji krutovládu, již nepotřebujete podporu místních lidí. Ani jejich kultura a zvyky nemusí být s těmi vašimi v souladu. Jednoduše jim svoji vizi vnutíte, protože k tomu máte sílu díky kontrole místních zdrojů (ropa, pašerácké stezky…), podpoře bohatých donorů z arabských petromonarchií a „užitečných idiotů“ v řadách globální muslimské obce. Vzpomínám si, jak na mne při návštěvě Nizozemí vykoukl v tamních novinách článek o demonstraci malé části místních muslimů na podporu Islámského státu. Stalo se tak přitom jen zhruba týden před jeho pokusem o vyhlazení náboženské menšiny Jezídů…
První vlašťovky teroristických států se podařilo s velkým úsilím částečně potlačit. Jedná se o Afghánistán a jeho Taliban, Somálsko s hnutím al-Šabáb a Mali, které chtělo ovládnout Hnutí jednoty a džihádu západní Afriky. Nadále se však daří hnutí Boko Haram v Nigérii a především Islámskému státu v Iráku a Sýrii. Osobně se pak do dalších let obávám o osud Střední Asie, která je vzhledem k slabosti většiny tamních režimů a stahování NATO z Afghánistánu pro svoji obdobu Islámského státu také zralá. Tváří v tvář těmto organizacím budeme jednou možná ještě s láskou vzpomínat na al-Káidu. Ta totiž nekontrolovala ropná pole, na jejím teritoriu nežily miliony nevinných civilistů a neměla lepší bojovníky, víc peněz a těžší výzbroj, než ti, kdo ji měli původně zastavit.
