Je tomu rok od chvíle, kdy se v reakci na použití chemických zbraní prezident Barack Obama rozhodl k vojenskému zásahu proti syrskému režimu. Zásahu, který se nakonec nikdy nekonal. Paradoxně v těchto dnech Washington zásah znovu zvažuje, tentokrát však de facto na straně svého někdejšího nepřítele a proti společné hrozbě – teroristické organizaci Islámský stát.
Vysoká hra o Mezopotámii
Americký zájem zaútočit na Islámský stát i na syrském území je bezesporu velký. Podtrhuje to silná rétorika, která zaznívá jak z Bílého domu, tak od amerického ministra obrany Chucka Hagela a šéfa sboru náčelníků americké armády Martina Dempseyho. USA navíc nemarní čas, a zatímco prezident Obama povolil nad Sýrií i pilotované průzkumné lety, se nejmenovaný vládní činitel nechal slyšet, že již začaly. Stejně jako před rokem však Bílý dům začal víření válečných bubnů příliš zbrkle a nyní se nechává pro jistotu slyšet, že se prezident ještě nerozhodl.
Islámský stát má těžiště moci v severní Sýrii a nemůže být proto na irácké půdě úspěšně zničen. Americká akce však může změnit více než jen jeho nadějné vyhlídky na teritoriální expanzi. Ve hře je totiž hodně, možná více než před rokem. Na prvním místě je regionální stabilita, konkrétně osud Sýrie a Iráku, v dlouhodobém výhledu pak Jordánska, Libanonu, Izraele a Saúdské Arábie. Na geopolitické úrovni se hraje o vývoj vztahů USA s Íránem a přetrvání íránského „půlměsíce vlivu“ táhnoucího se od Iráku přes režimní část Sýrie do Libanonu k šíitskému hnutí Hizballáh. Stranou nezůstává ani boj proti terorismu a ohrožení USA a EU ze strany Islámského státu a jeho příznivců.
Spojenci z rozumu
Syrský režim vidí v americkém útoku požehnání, které mu pomůže oslabit nebezpečného soupeře a zároveň se rehabilitovat na mezinárodním poli. V ideálním případě tím režim oslabí Islámský stát tak, aby pro něj nebyl existenční hrozbou, ale zároveň nadále oslaboval opozici. Neexistence jiného aktéra, který by byl schopen se Islámskému státu efektivně postavit, a hrozba použití syrské protivzdušné obrany proti americkým letounům nutí Washington k tiché spolupráci s někdejším protivníkem. Jakkoliv to americká strana popírá, proslýchá se, že s ním skrze irácké a ruské kanály již informace o pohybu džihádistů sdílí.
Klíčovým spojencem syrského režimu je Írán a dá se tedy očekávat, že k akci USA rovněž bude chtít říci svoje. Na rozdíl od Iráku, kde se USA a Írán společně zasadily o mocenské odstavení premiéra al-Málikího a obnovu pošramocených vztahů mezi Bagdádem a Irbílem, je šance na koordinaci v Sýrii nižší, jednak kvůli americkému ohledu na syrskou opozici a Izrael a jednak kvůli íránské podpoře libanonského Hizballáhu. I díky íránské spolupráci s USA v Iráku se nedá očekávat, že by si Spojené státy chtěly přístup do syrského vzdušného prostoru vynutit na jeho spojenci silou.
Podoba útoku
Jedna věc je jistá. Pokud má k útoku dojít, není radno jej odkládat. Islámský stát totiž verbuje další bojovníky a na své protivníky, syrský režim i opozici, zle dotírá. Nad to postupně ideologicky i ekonomicky prorůstá do společnosti, která mu byla zcela cizí. USA mají k dispozici několik variant útoku, z nichž žádná není optimální. První jsou omezené letecké útoky na vedení Islámského státu. To by umožnilo USA zůstat i nadále mimo syrský konflikt. Je ale třeba spolupráce s místní opozicí, pokud si rakety mají nalézt cíle. Další možností je šířeji založená bombardovací kampaň směřovaná na koncentrace bojovníků a vojenského materiálu. Oslabení schopností, infrastruktury a logistiky Islámského státu by však již mělo citelnější dopad na dynamiku syrského konfliktu. Navíc je zde nutno brát větší ohled na syrskou protivzdušnou obranu.
Třetí možností je letecký útok, který Islámský stát nejen oslabí, ale i mocensky zlomí. To už si ale vyžaduje úzkou spolupráci s pozemními silami a tedy volbu mezi režimem a opozicí. Upřednostnění režimu se dotkne Turecka, arabských petromonarchií a možná i Izraele; sázka na opozici zase zkomplikuje vztahy s Íránem. Čtvrtou možností je kombinace omezených leteckých útoků a vojenské podpory syrských Kurdů podobně, jako se tomu stalo nedávno v Iráku. Turecko by to však neslo s nelibostí. Nejpravděpodobnějším scénářem je v tuto chvíli první či čtvrtá možnost. Ani limitované útoky, ani podpora Kurdů však Islámský stát nezničí.
Důsledky americké akce
Je otázkou, zda zásah syrskou opozici posílí, či oslabí. Na jednu stranu totiž může čelit režimu, který nebude muset tak urputně bojovat na dvou frontách, na druhou stranu si může opozice vydobýt na případných vítězstvích nad oslabeným Islámským státem ostruhy, které jí pomohou přitáhnout větší zahraniční podporu. Neochota USA se více angažovat krom toho nechává ve vzduchu nepříjemnou otázku, co s případným mocenským vakuem, které v Sýrii po oslabení Islámského státu vznikne. Zastavit postup Islámského státu v Sýrii a zvrátit jeho zisky v Iráku by dnes byl pro USA úspěch. Konflikt ryze vojenské řešení nemá, pokud se však ani tentokrát Bílý dům nerozhoupe k akci, je jisté, že teritoriální a mocenská expanze Islámského státu v Sýrii bude pokračovat a jednou se jí někdo bude muset postavit. Cena bude ale ještě vyšší.
