Mají Arabové šanci na demokratické politické zřízení? Co by se tím v případě jejich kultury vlastně mohlo myslet? Mimochodem, arabský svět není jednolitý monolit, takže je třeba se i ptát, kde jsou šance na demokracii lepší a kde zatím mizivé.
Jaká demokracie?
V blogu o české reflexi arabského jara jsem napsal, že je možné připustit, že „demokracie či něco podobného“ je pro Araby v arabském světě dosažitelná. Formulace je to záměrně ohebná, neboť jsem přesvědčen, že „vývoz“ naší demokracie do cizí kultury je nesmysl. Je možné dávat příklad, inspirovat, radit… Avšak jakékoliv politické zřízení, má-li být stabilní a funkční, musí mít na prvním místě stejný hodnotově-normativní „rytmus“ jako kultura domácí. „Arabskou demokracii“ v tomto textu zřejmě nelze chápat prostřednictvím pojmů dělení moci, občanská společnost, právní stát či dobré vládnutí a je nutno se omezit na kritérium jediné, a to „možnost individuální seberealizace“. Je v tom zakukleno masarykovské „nebát se a nekrást“, neb jde o to, aby mohl jednotlivec dělat, co chce, bez strachu o život svůj a svých blízkých. A nečinil tak přitom bezohledně k okolí.
Překážky na cestě pokroku
Nejprve je záhodno uvést několik základních problémů, kterým arabská společnost v některých zemích Blízkého východu na cestě k této civilizovanější formě vlády čelí. Jsou to kmeny a klany, které se s myšlenkou na fungující a politicky neutrální státní instituce zrovna příliš neztotožňují. Dále jde o peníze z ropy, které ztěžují transparentnost a efektivitu státu, protože kvůli petrodolarům má stát i společnost peněz relativně dost, daně jsou nízké a u občanů tak chybí motivace vládu a její penězovody kontrolovat či se o kultivaci společnosti výrazněji přičinit vlastními silami. Třetí komplikací je příliš rychlá změna způsobu života. Z beduínů se za pár desítek let spořádaní usedlíci a občané neudělají. Zde mi na mysli vytanou zejména ropné monarchie Perského zálivu, kde se často během pár generací přesedlo z velblouda na sportovní vůz a stan v poušti nahradil mrakodrap. Posledním velkým problémem je pak chudoba. Jde zejména o Egypt, zemi příliš velkou na to, aby jí bylo možno pomoci zvenčí, a příliš chudou na to, aby si pomohla sama. Když sotva uživíte tělo, na potřeby ducha energie a času mnoho nezbývá.
Nadějné vyhlídky
Myslím, že úspěšné schválení nové tuniské ústavy je důkazem, že společnost, která není čistě arabská, ale má v sobě i cizí etnicitu (zde zejména berberskou) a vliv (zde francouzské pojetí státu), má vyhlídky lepší, byť ne jisté. Výhodou je také malá rozloha země a populace, která usnadňuje společenskou transformaci. Pobaltí, někdejší součást Sovětského svazu, je už několik let v NATO a EU, na Ukrajině to ale stále vázne… Vhod může přijít i velká komunita exulantů, která má kontakty, vzdělání a přehled o tom, jak to chodí jinde. Ona totiž obecně otevřenost světu, ať už obchodní, či bezpečnostně-politická, kultivaci společenských hodnot prospívá. Přirozeně se tak často děje u přímořských národů, jako je Libanon, Kuvajt či Omán. Také je dobře mít demokracii na začátku z čeho zaplatit, aby jí nezačal platit někdo cizí, kdo pak bude něco chtít na oplátku. Nebýt řady dalších problémů, ukázalo by se proto dnes v Libyi jako výhoda její ropné bohatství. Posledními dobrými odrazovými můstky pro demokracii jsou v arabském světě nutnost politického konsenzu a rozvinutá mediální scéna (obojí typické u Libanonu) a rovněž silná a společnost sjednocující národní identita (např. Maroko).
Vítězové a poražení
Sečteno a podtrženo, s notnou dávkou zjednodušení a zobecnění, při posouzení šancí na demokracii nám vychází tři skupiny arabských států. Mezi vítěze, kteří mají dobře nakročeno, bych zařadil země, jako jsou Maroko, Tunisko či Kuvajt. Druhou skupinu tvoří „čekatelé“, kteří se buď mají z čeho dlouhá léta zotavovat (Irák a krvavou občanskou válkou poznamenané Alžírsko), nebo se musí teprve odrazit ode dna a začít v podstatě od nuly (Libye). Poslední skupinu tvoří „ztracené případy“, kde došlo k částečnému či úplnému kolapsu státních struktur a společnost se podle mne nachází v úpadku anebo vnitřním střetu. Zde bych jednoznačně vypíchl Egypt a Sýrii. Osobně šance Arabů na společenský pokrok nezavrhuji, i kdyby to mělo trvat desítky let či déle. Naděje tu je a některé země ukazují, že posun k lepšímu se stává realitou, byť se tak často děje kvůli postupné a nenásilné formě stranou zájmu médií.
