V Libyi se - stále a opět - bojuje. Tentokrát však střety dosáhly nové úrovně. Libyjský parlament totiž hořel a ve východolibyjském Benghází byly pozice některých milic ostřelovány letectvem, které tak jednalo bez ohledu na stanovisko generálního štábu a centrální vlády. Varovné hlasy z Libye oscilují kdesi na ose mezi panikou z občanské války a vojenského převratu. Jaký je kontext prohlubujícího se libyjského bezpečnostního a politického chaosu?
Homogenní monolit?
Na nezkušeného laika může Libye působit velmi homogenně. Je obývána sunnitskými muslimy, žijí v ní Arabové a většinu území tvoří poušť. Mnohem více kritérií však potvrzuje opak. Osídlení je nevyvážené s drtivou většinou populace usazenou v úzkém pruhu kolem pobřeží. Zemi navíc obývá několik rozdílných etnik, která se ne vždy mají v lásce, především Arabů, Berberů, Tuaregů, Tebu a černochů. Společnost se také dělí podle jednotlivých kmenů a klanů. Aby toho nebylo málo, tak do národní identity promlouvá odlišná kolektivní paměť jednotlivých historických regionů, západ země se přetahuje o moc s východem a zemí se přesunují i cizí aktéři v podobě importu džihádistů a tisíců afrických migrantů. A pak jsou zde všudypřítomné milice, z nichž některé se identifikují s místní komunitou či kmenem, jiné zas s etnikem. Momentální střet mezi částí libyjských islamistů, některými milicemi a zvlčilými jednotkami státních bezpečnostních složek je pak jakýmsi chmurným bonusem jen více podtrhujícím neutěšenost libyjských poměrů.
Zdánlivě etnicky, národnostně a nábožensky jednotná země je tedy velmi pestrá. Navzdory své obrovské rozloze se vyznačuje malou a velmi složitě spletenou, či dnes spíše zamotanou, společenskou strukturou. Podobá se tak Libanonu, kde se některé politické a bezpečnostní otázky mohou řešit sebevíc a přesto marně. Libanonci v tom však díky mnohaleté zkušenosti s občanskými konflikty již umí chodit. Často při tom umírají lidé a teče krev, ale země, či aspoň její společnost, nějak funguje dál. Libyjcům, podobně jako Syřanům, toto know-how chybí a teprve si jej musí osvojit. Cena bude vysoká.
Co bude dál?
Libye se může stát zhrouceným státem. Chybí k tomu nyní již jen krůček. Kvůli míře vyzbrojenosti a horkokrevnosti populace a jejích milic se dá úspěšně pochybovat o tom, že OSN či některá jiná mezinárodní organizace projeví dostatek politické vůle na to, aby zemi dala sama opět dohromady. Nejpravděpodobnější je, že Libyi v dohledné době nečeká nějaký „vývoj“, nýbrž „stav“. Za absence centrální vlády a fungujícího státu se z Libye vyvine soustava milicemi chráněných městských států, kmenových území a vnějšímu světu uzavřených komunit na periferii, které se budou živit, stejně jako dnes, zejména pašeráctvím čehokoliv, co slibuje zisk.
Odpíchne se Libye jednou ode dna, ať již prostřednictvím rozšiřování stability a rozvoje z měst, která si svoji bezpečnost dokážou sama ohlídat, jako je například přístav Misuráta, či skrze vojenskou diktaturu, jež zemi stabilizuje a přinese jí tolik potřebný klid? Těžko říci, k možnosti vojenského režimu jsem však skeptický. K úspěšnému završení jeho protiislamistického tažení totiž generálu Chalífu Haftarovi chybí dostatečné zdroje. Navíc libyjská společnost na rozdíl od Egypta, Iráku či Sýrie ani není na tento systém vlády zvyklá. Libyjský pád na dno proto může pokračovat…
