Z libyjského státu jsou dnes ruiny a kdesi mezi nimi je ozbrojenci držen český občan. Pokud máme zůstat při hodnocení situace struční, lze přejmout informace rakouského ministerstva zahraničí, podle nichž se při nedávném útoku ozbrojenců na ropné pole v Libyi stalo rukojmími libyjské odnože hnutí Islámský stát (IS) celkem devět lidí: Rakušan, Čech, Filipínci a také lidé z Bangladéše a Súdánu.
Další informace o usilovné aktivitě českého ministerstva zahraničí a dalších úřadů už leží povětšinou mimo dosah médií a v případě únosů není nikterak neobvyklé, že se veřejnost řadu podrobností o tom, co se stalo a jak to nakonec dopadlo, ani nikdy nedozví, byť po tom tisk bude žíznit sebevíc. Několik poznámek stran výhledu uneseného Čecha je ale možno uvést, pokud vezmeme informace rakouské strany za bernou minci.
Proč Libye?
Předně Libye je dnes prioritní oblastí výboje IS. Její státní struktury jsou buď slabé, nebo přímo v troskách, země je rozdělená a společnost zčásti zradikalizovaná. Blízkost Evropy pak z Libye pro IS činí ideální sousto pro další teritoriální expanzi, která v očích jeho bojovníků buď konečně přitáhne Západ coby sílu zla do nevyhnutelné a přímé konfrontace s bojovníky IS, anebo alespoň vytvoří nástupní prostor pro infiltraci IS do států EU. Ve snaze přitáhnout kýženou západní intervenci v Libyi tedy IS bere za vděk vším, co se mu nabízí. Kromě vyhrožování zamícháním svých bojovníků mezi africké imigranty je dalším nástrojem braní rukojmí. Jednak se tomu dostane široké publicity a jednak je řešení únosu ve válkou zdevastované zemi pro bezpečnostní složky noční můrou.
Braní rukojmí není v Libyi něco neobvyklého. Dá se ale očekávat, že IS v tomto nebude vidět jen místní kolorit a nástroj politiky, popřípadě organizovaného zločinu, a laťku posune výš. S medializací jiných případů braní rukojmí má koneckonců IS bohaté zkušenosti. Všechny však skončily špatně. Jak proto, že IS se snaží svými činy a jejich brutální a doslova neobměkčitelnou formou předstihnout své konkurenty, tak proto, že v Libyi nejprve potřebuje zesílit a nabrat nové rekruty. Bez prestiže a takovýchto úspěchů to půjde těžko. Snaha vytěžit ze zajatých rukojmí mediálně a mocensky maximum bude nevyhnutelná.
„Islámský stát“ nezná slitování
Rodina rukojmího by neměla očekávat, že bojovníky IS obměkčí, když bude mediálně volat po jeho propuštění. Dřívější případy ukazují, že IS se uprosit nenechal, i když měl podle slov rodičů rukojmího ve svých rukách poctivého muslima. A koneckonců, každá medializace celé záležitosti přijde IS vhod a jen zvýší cenu, jakou pro něj rukojmí má. IS není klasická teroristická skupina, která bude chtít v případě západního rukojmího reálně vyjednávat, přijímat výkupné či přistupovat na výměnu. IS nemá požadavky, má jen zájmy. Tragický osud zajatého jordánského pilota ukázal, že IS vedl vyjednávání o jeho propuštění ještě týdny poté, co jej zavraždil, a všechny fáze - zajetí, věznění i popravu - přitom neopomněl patřičně medializovat.
Pokud bude mít IS situaci pod kontrolou, tak se jeho nynější rukojmí mohou stát součástí nějakého brutálního divadla v budoucnu. Precedens ve formě hromadné popravy koptských křesťanů, původem z Egypta, by již ze strany „Islámského státu“ v Libyi byl. Možná také rukojmí přemístí hlouběji na jih, třeba i mimo libyjské hranice a mimo dosah již tak slabých státních orgánů či případného západního zásahu.
Profesionalita rozhodne
Jsou zde ale přinejmenším i dvě naděje. IS není zatím v Libyi příliš silný, byť je na postupu. To zvyšuje šanci, že se rukojmí podaří vysvobodit. Další možností je, že únos je dílem skupiny, která jen s IS sympatizuje a snaží na sebe přitáhnout jeho pozornost ve snaze se mu zalíbit a stát se jeho součástí. Pokud tedy únosci nejsou profesionálové (a brutalita ještě není synonymem profesionality), mohou se dopouštět chyb, popřípadě se přece jen nechat nakonec uplatit či přesvědčit k ústupkům. Čas ukáže, kde je pravda. Libyjský únos je každopádně nepříjemným důkazem, že se IS opět o něco blíže posunul k našim hranicím.
