Strategie USA pro boj s teroristickou organizací Islámský stát nepřekračuje stín dosavadní americké politiky na Blízkém východě. Nejenže nemusí fungovat, ale ve výsledku může bezpečnostní situaci v regionu dále zhoršit.
Desátého září prezident Barack Obama ve svém projevu v hlavním televizním vysílacím čase vytýčil strategii boje s Islámským státem (IS). Má se zakládat na čtyřech pilířích. Na prvním místě jsou letecké údery v Iráku a Sýrii, na druhém více podpory aktérům, kteří s IS bojují, s explicitní výjimkou syrského režimu, na místě třetím prezident uvedl zvýšené snahy na poli boje s terorismem, zejména co se jeho financování a pohybu osob týče, a na posledním místě pak zazněla potřeba pokračovat v poskytování humanitární pomoci menšinám a komunitám, které byly nemilosrdnou expanzí IS postiženy.
Mnoho slov…
Problém projevu spočívá v jeho neinovativnosti. Boj proti terorismu hlásal coby prioritu už Obamův předchůdce Bush. Pochybuji, že by se od té doby něco změnilo a americký bezpečnostní aparát ve svém úsilí polevil. Islámský stát navíc již dosáhl schopnosti se samofinancovat, takže deklarované odříznutí od finančních zdrojů mu příliš neuškodí, a jeho desítky tisíc bojovníků budou nadále početně sílit bez ohledu na to, zda například Turecko zlepší kontrolu své hranice. Do řad Islámského státu již totiž vstupují i místní obyvatelé a dezertují příslušníci konkurenčních skupin uvnitř Sýrie, včetně Spojenými státy podporované syrské opozice. Krom toho humanitární pomoc už je vynakládána. Označit ji retroaktivně za součást širší strategii tomu intelektuální hloubku nedodá.
BBC uvedla, že prezidentův projev byl „těžký v rétorice, avšak lehký v detailech“ a jeden z amerických komentátorů si přisadil, když pravil, že v něm chyběla jakákoliv definice úspěchu či rozpoznatelné cíle, kterých má toto válečné tažení vlastně dosáhnout. Nejde zde jen o detaily. Projev totiž postrádal cokoliv bližšího o tom „co pak“. Chyběla mu vize, která by umožnila americkou snahu lépe nasměrovat a časově ohraničit.
Dvakrát do téže řeky
Washington je v nezáviděníhodné situaci, musí něco udělat a tak se ve svém strategickém zoufalství aspoň pohybuje v kruhu. Posílá proto vojenské poradce do Iráku, aby vycvičili armádu, která již byla americkými poradci dříve vycvičena jen proto, aby tváří v tvář nepříteli uprchla, dezertovala či prostě svlékla uniformy a odešla domů. Navíc ona proklamovaná „koalice ochotných“, která má proti Islámskému státu zasáhnout, je zformována do velké míry z arabských států, které svými aktivitami a krátkozrakostí ke vzniku této organizace výrazně přispěly.
Diskutabilní bojechtivost těchto spojenců také stojí za zmínku. Proč například Turecko nepodepsalo komuniké z Džiddy zavazující signatáře k boji proti IS, ač zástupci Turecka byli na jednání přítomni a dalších 10 arabských států tak učinilo? Proč do regionu posílá své letouny Austrálie, kdežto štědře financovaná letectva Saúdské Arábie a dalších petromonarchií zůstávají na zemi a považoval bych za překvapení, kdyby se do útoků přímo zapojila? Zatímco Washington přemlouvá své arabsko-sunnitské spojence k akci, velmi aktivní Írán je naopak z jednání a priori vyloučen.
Je pravdou, že hrozba Islámského státu nemá čistě vojenské řešení. Ani snadné a rychlé. Je však škoda, že Bílý dům nevyužil této šance ke změně svého zahraničně-politického kurzu vůči regionu. Stejného kurzu, který nedokázal Sýrii vyvést z občanské války, Libyi do ní pomalu dostává a Irák přivedl na pokraj kolapsu. Nic z toho není výhradně a možná ani převážně americkou chybou. To ale neznamená, že Spojené státy nejednaly špatně a že pokračování tohoto chování dnes začne přinášet pozitivní výsledky.
