Jan Kužvart strana 3 z 3

Během uplynulých povodní byla poprvé aktivována Krizová mapa Česka (KMČ). O významu a fungování tohoto projektu České televize se již psalo v řadě článků. Byly ale většinou povrchní anebo „přežvykovaly“ tytéž obecné informace. Jakožto člen dobrovolnického týmu KMČ bych se proto nyní rád podíval na mapu krapet teoretičtěji a uvedl i informace, které dosud nezazněly.

Americký republikánský senátor John McCain se nechal opakovaně slyšet, že Spojené státy selhaly ve své roli vést svět při řešení syrského konfliktu, a nedávno dodal, že USA svojí neochotou pozastavit finanční pomoc egyptské armádě, která svrhla demokraticky zvolenou vládu, opakují chyby z dob, kdy po světě odstraňovaly vlády, které jim byly trnem v oku. Přestala „Amerika“, země to svobodě zaslíbená, morálně vést svět?

V úterý 9. července vybuchla na bejrútském předměstí Dahiyeh kontrolovaném libanonským hnutím Hizballáh silná nálož ukrytá ve stojícím automobilu. Vedle materiálních škod utrpělo zranění 53 lidí. Podezření, že výbuch má co dočinění s válkou v Sýrii, je nasnadě. Bude to znít jako klišé, ale přesto je třeba se dnes více než kdy jindy ptát: Hrozí Libanonu kvůli dění v Sýrii také občanská válka?

Svržení v zásadě demokraticky zvoleného prezidenta Muhammada Mursího je jen další eskalací rozkladu, lepší slovo mne v tuto chvíli nenapadá, do jakého se dostal Egypt od konce vlády jeho předchůdce Mubáraka. Je nasnadě, že Egypt je nyní na křižovatce. Vedou z ní v zásadě dvě cesty. Jedna do Pákistánu a druhá do Somálska. Vyberte si…

V americkém filmu Prometheus z roku 2012 se postava fiktivního miliardáře Petera Weylanda prochází po divadelním jevišti TED v roce 2023. Egocentrický boháč tehdy sdělí lidem svoji vizi: stvořit od člověka nerozeznatelného androida a stát se tak Bohem. Na dané scéně mne nezaujala jeho zpupná až rouhačská vize umělých lidí, ale dvojice létajících robotů, kteří se tiše vznášeli na okraji záběru a vizionářovu řeč pozorně natáčeli.

Dění v Libyi již dávno takřka zcela ustoupilo z předních stran českých médií, stejně jako víceméně vyklidilo pozice i na internetových diskuzích ve chvíli, kdy skončila tamní operace NATO a diktátor Kaddáfí byl zabit. Je to škoda, protože právě v těchto měsících se v Libyi rozhoduje o tom, zda z ní bude severoafrický Afghánistán nebo ústavní demokracie. Jev to na Blízkém východě tak vzácný.

Syrský prezident Bašár al-Asad to dokázal. Stal se jediným arabským diktátorem, který ustál za použití brutálního násilí arabské jaro. Navzdory všem předpovědím nadále každý den přepisuje syrskou krví dějiny blízkovýchodní revoluční vlny, která hlásala, že změna je možná a nevyhnutelná.

Arabisté, orientalisté, blízkovýchodní analytici… Tito nepočetní experti mají v Česku velmi specifickou pozici. Na jednu stranu jsou žádáni jako odborníci na cizí kulturu, na druhou ale jejich práci málokdo ocení a může se vyskytnout i tendence je vnímat prizmatem třídních nepřátel a zrádců národa. Určitě tak jde o téma, jehož výpovědní hodnota je pro českou společnost dnes širší, než by se mohlo na první pohled zdát.

Rozpoutali jste špinavou válku, co se postupně vymkla kontrole, a potřebujete po sobě uklidit? Napalm je příliš brutální. Použijte něco nového, čistého a chirurgicky přesného. Něco, co plně dostojí pattonovskému „nepoložit život za vlast, ale donutit k tomu ty druhé“. Použijte drony! Nebo ne…?

Poslední dubnový týden se odehrály tři události, které spolu tematicky úzce souvisí, ač je vzájemně dělí tisíce kilometrů. První se odehrála v Nigérii, druhá v Libyi a třetí v Praze a všechny mají společné poselství: africký Sahel, měkký to podbřišek severoafrického Maghribu (a EU), čelí hrozbě džihádistických teroristů. A NATO, stahující se za rok z Afghánistánu, tak možná bude muset dostat za úkol novou stabilizační misi dříve, než by chtělo.

Před časem jsem byl požádán, abych podal výklad na téma „geografického rozdělení zemí arabského světa“. Užívat Wikipedii zvládne dnes i malé dítě. Co ale centrální mozek lidstva laikovi nenaservíruje intelektuálně předkousané, je pohled takříkajíc „pod pokličku“. Ona je totiž otázka nejen, co je arabský svět, ale i kdo jsou Arabové a co činí stát „arabskou zemí“.

Občas budí západní vzdor vůči Íránu dojem obsese. A íránský režim má tuto obsesi rád, protože si díky ní může dovolit produkovat neletuschopná papundeklová letadla a pak se s nimi vyhřívat v záři reflektorů. Jindy jsou to zase válečné lodě, ponorky, tanky či jiné „kvalitní“ produkty z dílny íránského zbrojního průmyslu. Napálit Západ či Američany je přece tak opojné… Přitom bychom mohli být spojenci…

Prezident České republiky Miloš Zeman ve svém inauguračním projevu nijak nezmínil zahraničí. Žádné NATO, EU či OSN, žádní sousedé, natož Německo, žádná Visegrádská čtyřka nebo USA. Ani jedna zmínka o světové bezpečnosti, postavení Česka ve světě, zahraniční politice. Až na nijak upřesněnou zmínku o „oprávněných národních zájmech“ jen „bonmoty“ o deviacích… A to je chyba. Existence ČR je na mezinárodním kontextu závislá totiž doslova bytostně.

V pondělí 18. února 2013 byla oficiálně zahájena pětisetčlenná výcviková mise Evropské unie v Mali (EUTM Mali), do které zhruba 50 vojáky hodlá přispět i ČR. Nebýt však rázného zásahu Francie, který započal 11. ledna, možná by dnes ani nebylo koho cvičit, protože by skoro celé Mali bylo pod kontrolou zahraničními džihádisty vedených povstalců.

Někteří lidé se v poslední době podivují, proč svět nezasáhne v Sýrii. Není proto od věci zopakovat si jedno z pravidel fungování světového politického systému, které hlásá ředitel Ústavu Blízkého východu a Afriky FF UK prof. PhDr. Eduard Gombár, CSc. a jež by se dalo shrnout zhruba takto: „Blízký východ není středem světa, světové velmoci rozhodují svá geopolitická klání na jiných kolbištích.“

Co je dron? V užším smyslu slova je to bezpilotní letoun. Co dron dělá? Zabijí teroristy. Ale ne, droni létají vysoko, nebuďme proto tak přízemní a přestaňme už konečně přemýšlet o dronech pouze ve spojení s tzv. „targeted killing“, česky „cíleným zabíjením“. Droni jsou budoucnost, kterou žijeme již dnes, budoucnost, která ovlivní naše životy víc, než by si většina z nás troufla odhadnout.

Když v malijském Timbuktu džihádisté likvidovali súfijské hrobky, nepochybně se při tom vnímali jako praví muslimové přinejmenším tak silně, jako se za ně považovalo místní obyvatelstvo, které destrukci mohlo jen marně přihlížet. Ať už se jedná o súfijské hrobky či otázku homosexuality, názory muslimů se různí. Stojí proto za otázku, kdo je pravý muslim a zda vůbec existuje.

V předminulém příspěvku jsem se vyjádřil v tom smyslu, že změny, které arabské jaro vyvolalo, jsou nadále v chodu. Nyní by stálo za to provést letmý „mentální sken“ oblasti a vypíchnout pro začínající rok 2013 hlavní ohniska napětí.

Když dáváte dohromady geograficky lokalizovaná data přicházející od velkého počtu osob, děláte tzv. crowdmapping, což se může hodit třeba při povodních… a také u občanské války. Ale má to háček. V případě přírodních katastrof je vaším protivníkem příroda, u občanské války je to však člověk, který nestojí o to, aby mu při zabíjení a znásilňování bylo vidět pod prsty. Jakým úskalím tedy onen crowdmapping v Sýrii čelí?

Někdo tomu říká arabské jaro, jiný už to dnes vidí jako arabský podzim či zimu. Podle mne je to jen marné hledání časových příměrů pro proces, který dosud nemá obdoby. Jedna věc je ale jistá. Změny v arabském světě trvají již dva roky a nekončí. Co jsou ale celkově zač? Podívejme se, o co se dnes, dva roky po sebeupálení nezaměstnaného mladého Tunisana Muhammada al-Búazízího, bojuje ohledně interpretace arabského jara v Libyi, Egyptě a Sýrii.

Česká republika zastupuje v Sýrii USA. Jedná se především o poskytování konzulárních služeb, žádné „piklení“ se tedy nekoná. Ten, kdo sleduje situaci v Sýrii a českou politiku pozorně, ale ví, že zastupovat globální velmoc v zemi s jí nepřátelsky naladěným režimem a vyhovět oběma stranám syrského konfliktu je úkol takřka nadlidský. Zvlášť, když vám chtějí obě tak hezky poděkovat.