Devianti proti tučňákům?

Prezident České republiky Miloš Zeman ve svém inauguračním projevu nijak nezmínil zahraničí. Žádné NATO, EU či OSN, žádní sousedé, natož Německo, žádná Visegrádská čtyřka nebo USA. Ani jedna zmínka o světové bezpečnosti, postavení Česka ve světě, zahraniční politice. Až na nijak upřesněnou zmínku o „oprávněných národních zájmech“ jen „bonmoty“ o deviacích… A to je chyba. Existence ČR je na mezinárodním kontextu závislá totiž doslova bytostně.

Když racionální argumenty nestačí

Jakmile jsou útoky na české novináře už i pro prezidenta důležitější než dění za hranicemi, tak je nejvyšší čas si připomenout, proč je pro nás svět venku tak důležitý. Nemá ale příliš smysl opakovat racionální důvody, jako je například fakt, že díky EU a NATO žijeme v míru a relativním bezpečí. Příčiny nezájmu většiny české vládnoucí elity o zahraniční otázky se totiž nachází mimo sféru racionality podobně jako averze současného prezidenta k médiím.

Nezájem o věcnou debatu o postavení ČR ve světě je třeba spojovat s naším postojem k cizímu. Ne nadarmo píše M. J. Stránský o tom, že v Čechách zvítězil „pivní socialismus maločeského Zemana“. Rozhodující je, co pro nás „svět tam venku“ znamená, a já zde cítím spíše uzavřenost. Obrazně řečeno, většina Čechů se dnes chová jako tučňáci, co semknou řady a nastaví studenému větru záda, aby si vzájemně přihřívali své domácí „teplíčko“. Metafora studeného větru se dá libovolně obměňovat – za pokyny z Bruselu, zlovolné sudeťáky čekající za kopci na prolomení Benešových dekretů nebo hordy azylantů, muslimů a všelijakých dalších „cizáků“.

Otravné hodnoty

Pro českou kotlinu byly vždy hlavním prostředkem, jak překonat domácí malost a navázat spojení se světem, demokratické a lidsko-právní hodnoty. Avšak s tím, jak se česká společnost pomalu uzavírá a ekonomická situace zhoršuje, se stávají i ony opovrhovanou přítěží. Stejně jako jsou média, hlídací to psi demokracie, degradována na smečku deviantů, začíná být podobně zacházeno i s jinými výstavními štíty demokratické společnosti, jež jsou opakovaně malovány jako překážky v honu za mamonem, který „si žádá doba“. Příkladem je Nečasovo vytvoření a následné odsouzení dalajlamismu coby doktríny „pravdoláskařů“, neb nám zhoršuje vztahy s Čínou a okrádá nás o světlé obchodní zítřky.

Na akci pořádané Eurocentrem Praha jsem byl nedávno svědkem, jak při prezentaci svého výzkumu o čínském ekonomickém pronikání do Evropské unie pracovník Ústavu mezinárodních vztahů opakovaně prohlašoval, že nechápe, co si chce neustále ČR v oblasti lidských práv dokazovat, a jak nám dalajlamismus kazí obchod. Situace byla o to pikantnější, že právě probíhal festival Jeden svět, na němž jsem shodou okolností měl diskuzi po filmu o čínské blogerce šikanované tamním režimem.

Myslím, že důvodem marasmu české společnosti není přemíra hodnot, ale naopak jejich nedostatek projevující se korupcí, absencí vize, ztrácející se občanské odvahy a angažovanosti, ideovým vyprázdněním politiky a neochotou přejímat funkční vzory z ciziny. Česká malost je podle mne dána přesvědčením, že jsme kdysi světu věřili a on se na nás “po mnichovsku vykašlal“ a tak teď trucujeme a ignorujeme jej. Nechceme ale trochu příliš? Takový Izrael, země obdivovaná i Milošem Zemanem a řadou Čechů, přece často ve světě neměl mnoho zastání a i tak obstál, protože se snažil. Tak proč ten klausovský truc a zemanovské zápecnictví?

Vydáno pod