Dění v Libyi již dávno takřka zcela ustoupilo z předních stran českých médií, stejně jako víceméně vyklidilo pozice i na internetových diskuzích ve chvíli, kdy skončila tamní operace NATO a diktátor Kaddáfí byl zabit. Je to škoda, protože právě v těchto měsících se v Libyi rozhoduje o tom, zda z ní bude severoafrický Afghánistán nebo ústavní demokracie. Jev to na Blízkém východě tak vzácný.
Divoký západ, ještě divočejší východ
Občas se nějaká zmínka v médiích přeci jen objeví. Třeba když milice nerespektující demokraticky zvolený parlament a státní instituce uskuteční v západolibyjském Tripolisu nájezd na budovy libyjského ministerstva zahraničí a spravedlnosti, protože se jim zrovna nelíbí státní rozpočet, premiér, vedení ministerstva zahraničí či zaměstnávání lidí spojených s bývalým režimem ve státních službách. Ne, že by to byli rebelové bez příčiny, ale svůj seznam požadavků si při rabování a destrukci státního majetku poněkud nevypočitatelně průběžně aktualizovali.
Jindy zase skupina lidí převáží z neznámých důvodů autem tankovou munici ve východolibyjském Benghází, ta jim však náhodně exploduje, rozmetá nešťastlivce na kusy a pošle napříč světovými médii a obyvatelstvem Benghází šokové vlny z děsu z dalších teroristických útoků. Ne, že by k tomu nebyl důvod, když jindy městem otřese čtvero bombových útoků za 24 hodin.
Všechno má svůj důvod a libyjské budování státu a občanské společnosti v podstatě od nuly by vydalo na hodně dlouhý seznam výzev a problémů. Východ země je navíc poněkud drsnější mimo jiné i proto, že po zásahu Francie v Mali se tamní džihádisté na základě principu nejmenšího odporu stěhují přes poušť a chabě kontrolované hranice do východní Libye. Lepší totiž čelit vznikající (a slabé) libyjské armádě a policii, než si nechat sypat na hlavu dobře mířené bomby od Francouzů.
Blýskání na horší časy?
Na jednu stranu se těžko zavádí právo a pořádek ve státě, kde není hotova nová ústava, část armády nedostává plat, různými institucemi buď otřásají korupční skandály, nebo bombové útoky, ve vězeních se nezřídka mučí a na ulicích si milice občas někoho jen tak zatknou a pak si s ním dělají, co uznají za vhodné. Tváří v tvář problémům v dopravě či s odvozem odpadu je pak pro běžného Libyjce skutečnost, že místní salafisté srovnali někde se zemí další súfijskou svatyni, poněkud druhořadá.
Na druhou stranu by ale nebylo spravedlivé a ani přesné napsat, že Libye je na tom bledě. Není. Libye se vzmáhá, byť často svérázně. V západolibyjském Gharyanu se před měsícem konala automobilová rally. V Misurátě, městě, které Kaddáfího jednotky částečně srovnaly se zemí, byla zase před pár dny soutěž v mužském bodybuildingu. V hlavním městě Tripolisu se pro změnu sešly na čerstvém vzduchu libyjské ženy včetně bývalých emigrantek, aby probraly, jak bojovat za lepší postavení žen. Ministerstva obrany a vnitra pomalu vyhánějí milice z měst, jednu po druhé, a když na to přišlo, tak v Benghází podnikly i úspěšný zátah na ilegální trh se zbraněmi a, doufejme, jej tak jednou pro vždy uzavřely. Společnost tedy žije a stát alespoň nějak funguje. Stále proto platí, co o Libyi napsal před rokem blízkovýchodní analytik Alex Warren, který v Libyi žije a pracuje i jako obchodník: Libye není stabilní, ale také se nehroutí.
