V předminulém příspěvku jsem se vyjádřil v tom smyslu, že změny, které arabské jaro vyvolalo, jsou nadále v chodu. Nyní by stálo za to provést letmý „mentální sken“ oblasti a vypíchnout pro začínající rok 2013 hlavní ohniska napětí.
Ve svém prosincovém textu jsem se dotkl situace v Libyi, Egyptě a Sýrii. V Libyi bude v tomto roce pokračovat chvílemi divoká a chaotická poválečná rekonstrukce a Egypt bude, zdá se, nadále mířit k „hospodářskému růstu“, který mu slíbil současný prezident Muhammad Mursí. Prvním darem egyptskému lidu je proto zřejmě kromě sociálních a ekonomických problémů měnová krize, která zemi zasáhla…
Co se syrského mlýnku na maso týká, tak ten pojede v následujících měsících dál v neztenčeném tempu a možná své otáčky ještě zvýší. Je čistě na Božím úradku, zda dojde časem k přilití oleje do ohně v podobě nasazení některých exemplářů z chemického inventáře syrského režimu.
V sousedním Libanonu si bude šéf šíitského Hizballáhu bezesporu usilovně lámat hlavu s tím, jak udržet mocenské postavení své strany v zemi, v níž sílí moc sunnitských extrémistů a ochranná ruka syrského režimu neodvratně slábne. Občanské války se ale zřejmě obávat nemusíme. Všichni hlavní domácí aktéři dobře vědí, že nemohou vyhrát. Jediným velkým rizikem zůstává hrozba etnické čistky, která se vznáší nad alawíty v libanonském Tripolisu, kteří jsou vnímáni jako pátá kolona syrského režimu.
V médiích občas přehlíženém Bahrajnu nepřestanou létat molotovovy koktejly ani letos. Většinově šíitské obyvatelstvo je ve svém vzdoru velmi vytrvalé, takže nebýt bratrské pomoci sousedních sunnitských monarchií, byl by již bahrajnský režim dávno na lopatkách. Pokládat bahrajnskou revoluci za uzavřenou kapitolu, by podle mne bylo velkou chybou.
Velmi nebezpečným zdrojem lokálního konfliktu pravděpodobně zůstane Jordánsko, jehož hášimovské monarchii se zatím daří našlapovat v minovém poli národnostně laděných požadavků místních Palestinců, ekonomických potíží a distancování se od války v Sýrii. Přesvědčení, že USA nenechají svého regionálního spojence padnout, v sobě má mnoho pravdy. Otázkou je, zda bude americká pomoc v budoucnu stačit.
Severní Afrika příliš oddychu rovněž nezakusí. Kromě již zmíněné Libye to bude nadále vřít v Tunisku, kde budou lidé dál demonstrovat za pád aktuálně islamistické vlády v zoufalé (a marné) naději, že to vyřeší jejich ekonomické a sociální problémy. O kus dál na jih, v Mali, se bude z dobrozdání Rady bezpečnosti OSN nejspíše intervenovat. Ovšem velmi váhavě, omezeně, a proto i neefektivně.
A nakonec nemůžeme opomenout Izrael, zdánlivý to pant, okolo kterého se na Blízkém východě všechno točí. Ten bude na Blízkém východě dál dělat zejména to, co dělal většinu své existence - starat se o svou bezpečnost. Přítomnost sunnitských extrémistů napojených na al-Káidu na Golanských výšinách mu klidu nepřidá, stejně jako chemické zbraně kolující po Sýrii, neklid Palestinců v Jordánsku, příležitostné raketové výměny s Gazou či islamistická vláda v Egyptě.
Pokud by někomu připadala letošní vyhlídka na pár revolucí a dalších regionálních konfliktů málo, může si do celé rovnice ještě přidat velkou neznámou jménem íránský jaderný program. Zde si ale nedovolím věštit z křišťálové koule, protože budoucí vývoj se dá sotva odhadnout. I když, kdybych se strefil, byla by to bomba, že… Sečteno a podtrženo, klid na Blízkém východě nebude ani v roce 2013. Jak řekl klasik, je v něm příliš mnoho vášní, zájmů a krásy na příliš malém prostoru.
