Česká republika zastupuje v Sýrii USA. Jedná se především o poskytování konzulárních služeb, žádné „piklení“ se tedy nekoná. Ten, kdo sleduje situaci v Sýrii a českou politiku pozorně, ale ví, že zastupovat globální velmoc v zemi s jí nepřátelsky naladěným režimem a vyhovět oběma stranám syrského konfliktu je úkol takřka nadlidský. Zvlášť, když vám chtějí obě tak hezky poděkovat.
Velvyslanec USA v ČR Norman L. Eisen se totiž takřka rozplýval ve svém českém blogu nad tím, jak si ČR a USA pomáhají v Sýrii stejně jako v dalších zemích, „kde bylo nebo je třeba podpořit lidská práva“, a jak Spojené státy Čechům jejich pomoc nezapomenou. Nedlouho poté, pro změnu české velvyslankyni v Sýrii, paní Evě Filipi poděkovali prorežimní aktivisté za „českou pozici k Sýrii a ke konspiraci, která proti ní byla zosnována.“ A zde je kámen úrazu. Pokud ČR takto vřele děkují obě strany konfliktu, tak buď česká diplomacie umí tančit mezi vejci jako nikdo jiný, nebo má ve své politice chaos.
Podle mého soudu má Česká republika k Sýrii zahraniční politiky hned tři. Něco říká prezident Václav Klaus, něco ministr zahraničí Karel Schwarzenberg a něco velvyslankyně v Sýrii Eva Filipi. Říci, že jsou to politiky nekoherentní, by bylo eufemismem. Výsledkem protichůdných proudů české diplomacie, vděčnosti našeho transatlantického spojence a neméně horoucích díků pomalu kolabujícího syrského režimu jsou obrovské tlaky vyvíjené na českou velvyslankyni v Damašku.
Eva Filipi si razí i vlastní názorovou linii, jak bylo vidět na jejím vystoupení na ČT24. Absence problematiky lidských práv či jakéhokoliv odsouzení syrského režimu je v daném rozhovoru podle mne očividná. Někdo by si mohl myslet, že paní velvyslankyni jen chytám za slovo, nebýt jiného excesu, který zvěčnila a náležitě překroutila syrská režimní média písmem i obrazem. Jedná se o její vystoupení na již letmo zmíněné „děkovačce“ prorežimních aktivistů před českou ambasádou v Damašku.
Na obranu diplomatky je ale třeba uvést, že se za svůj přešlap omluvila, a jediné, co se jí dá na základě videa z akce s jistotou vytknout, je, že navzdory své dvacetileté zkušenosti v regionu neidentifikovala dítě oblečené ve vojenské uniformě s nášivkami a šátkem z režimní vlajky, které ve videu hladí (viz čas videa 1:04), jakožto symbol uvědomělého stoupence režimu, který, ač mladičký, ví, že má stát na straně svého předobrazu vojevůdce a prezidenta Bašára al.Asada, stejně jako ví, co má do mikrofonu skandovat (viz 2:03). Ostatní rysy propagandy se v záznamu nikde nevyskytují s velvyslankyní na jednom záběru a mohly být dodány dodatečně. Jsou jimi početné fotografie prezidenta Asada v davu (viz 0:54) anebo vlajka, která v nespočetných exemplářích vlála nad hlavami aktivistů a kterou používá v Sýrii dnes jen režim, zatímco opozice uznává jinou variantu tohoto národního symbolu.
Česká diplomacie hraje v Sýrii velmi delikátní hru. Na to, že je v sázce naše reputace u Američanů a naše zájmy v Sýrii, možná až příliš kombinujeme. Jsme aktivní a přitom pasivní. Angažovaní i neutrální. Někdy explicitní ve svých výrocích, jindy nečitelní. Necháváme si děkovat od těch, kdo chtějí režim změnit i od režimu samého. Česká diplomacie by si proto měla udělat pořádek u sebe, a to nejenom v otázce Sýrie, a mít jen jednu zahraniční politiku. Druhým krokem by pak bylo vybrat si pozici či stranu konfliktu a té se držet. V tom, co dělá ČR nyní, se může zanedlouho beznadějně zamotat a zanechat tak v důsledku u USA dojem, na který náš spojenec skutečně hned tak nezapomene.
